ECLI:CZ:US:2014:2.US.715.14.1
sp. zn. II. ÚS 715/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Omega Pharma, a. s., adresa Drážní 253/7, 627 00 Brno, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 2 Nc 1074/2013-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zakotvené v čl. 26 Listiny. Dále měl být porušen i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny v důsledku svévolného postupu obecných soudů.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2013, č. j. 2 Nc 1074/2013-20, vydal na základě návrhu žalobců a) - Bayer Consumer Care AG - a b) - BAYER, s. r. o. - z titulu ochrany práv vlastníka ochranných známek a ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání předběžné opatření a žalovanému (stěžovateli) uložil výrokem I. povinnost zdržet se užívání označení BABYPANTHEN při nabídce, distribuci a prodeji farmaceutických a kosmetických produktů. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zdržet se nabídky, distribuce a prodeje výrobku BABYPANTHEN vyobrazeného v usnesení. Předběžné opatření bylo vydáno, neboť oba žalobci osvědčili tvrzené skutečnosti a je dán důvod pro zatímní úpravu vztahů mezi účastníky podle §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 3 Cmo 306/2013-96, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl za osvědčené, že žalobce a) - Bayer Consumer Care AG - je vlastníkem mezinárodní ochranné známky ve znění BEPANTHEN s právem přednosti a vlastníkem dalších slovních ochranných známek znějících na BEPANTHEN, a žalobce b) je jeho distributorem na území ČR. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že u přípravku BABYPANTHEN, který je určen k obdobnému užití jako produkt žalobců, existuje značná míra pravděpodobnosti, že užití tohoto označení by v řízení ve věci samé bylo možno posoudit jako zásah do práv k ochranným známkám žalobce a) s ohledem na jejich fonetickou a významovou podobnost. Rovněž považoval za osvědčené, že by jednání žalovaného spočívající v propagaci, nabídce, distribuci a prodeji farmaceutických výrobků pod označením BABYPANTHEN mohlo být shledáno jednáním nekalosoutěžním, neboť účastníci jsou v přímém soutěžním vztahu, což by s ohledem na vzhledovou podobnost včetně barevného a grafického provedení mohlo být ve věci samé posouzeno jako nekalá soutěž. Takovému posouzení by nebránila ani skutečnost, že žalovaný má registrovaný průmyslový vzor tzv. "krabička", neboť i užití označení chráněného průmyslovým právem může být posouzeno jako nekalá soutěž.
II.
4. Stěžovatel v poměrně podrobně formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a rozhodnutí obecných soudů. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny spatřuje v tom, že nařízené předběžné opatření předjímá konečný výsledek sporu, když výroková část předběžného opatření je obdobná s výrokovou částí rozsudku ve věci samé. Předběžné opatření ukládá stěžovateli povinnosti, které jsou v podstatě nevratné, aniž by bylo provedeno úplné soudní řízení, v němž by stěžovatel mohl řádně hájit svá práva. Obecné soudy dostatečně nepřihlédly k argumentaci stěžovatele a jím navrženým důkazům, ale naopak vycházely z dle jeho názoru nesprávných a zavádějících tvrzení žalobců. Další námitka stěžovatele se týká hodnocení skutkového stavu. V této souvislosti uvádí, že obecné soudy extrémně vadně zhodnotily skutkový stav, na jehož základě bylo vydáno předběžné opatření. Dovozuje, že označení obou výrobků (BABYPANTHEN a BEPANTHEN) je jak po grafické, tak i textové stránce dostatečně rozlišující. Vyslovuje přesvědčení, že nebyly osvědčeny skutečnosti ve smyslu §75c odst. 1 písm. a) o. s. ř., na jejichž základě by mělo být předběžné opatření vydáno, neboť tvrzení žalobců nebyla dostatečně zřejmá a průkazná. Dále obecným soudům vytýká, že opomněly zohlednit a proporcionálně poměřit, jak velký zásah do práv stěžovatele předběžné opatření způsobí v poměru k tomu, jaká práva žalobců má předběžné opatření zajistit. V otázce přiměřenosti soudního rozhodování potom poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 537/03. Ve vztahu k žalobcům zdůrazňuje, že nepodali žádný důkaz, který by prokázal, že existuje pravděpodobnost záměny mezi oběma výrobky na straně veřejnosti, jak požaduje §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci rovněž nikterak netvrdili a nedoložili, že hrozí riziko poškození spotřebitelů. V obou případech obecným soudům vytýká, že svoje rozhodnutí v tomto ohledu nikterak neodůvodnil. Dále uvádí, že mu byla vydaným předběžným opatřením způsobena újma, která dalece přesahuje hodnotu újmy na straně žalobců. Stěžovatel konečně namítá porušení práva podnikat zakotveného v čl. 26 Listiny. Předběžné opatření v podstatě zmařilo veškeré úsilí, které stěžovatel věnoval výzkumu, vývoji, propagaci a distribuci výrobku BABYPANTHEN, a to bez existence řádného a pravomocného soudního rozhodnutí ve věci samé. Na samý závěr obecným soudům vytýká, že se dopustily svévole, neboť zcela ignorovaly skutkový stav a neosvědčenost skutečností pro vydání předběžného opatření tvrzených žalobci. Stěžovatel rovněž předložil návrh na odložení vykonatelnosti předběžného opatření, neboť by to nebylo v rozporu s veřejným zájmem a jeho výkon znamená pro stěžovatele daleko větší újmu, než jaká může vzniknout žalobcům.
III.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu [čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
7. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je přitom zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány.
9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s posouzením a zhodnocením skutečností vedoucích k vydání předběžného opatření, jak je provedly obecné soudy. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jeho argumentaci a jím navrženým důkazům, z čehož dovozuje, že proto ani nemohl dospět ke správnému závěru o potřebě nařízení předběžného opatření. Stěžovatel ovšem přehlíží, že podstata předběžného opatření spočívá právě v tom, že není třeba prokazovat všechny skutečnosti, avšak postačí, že jsou osvědčeny toliko skutečnosti rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením a prokázána potřeba zatímní úpravy vztahů mezi účastníky. Obě podmínky byly ve stávajícím případě splněny (známkoprávní ochrana svědčící žalobcům a vysoká míra pravděpodobnosti záměny obou produktů, z čehož vyplývá možnost vzniku újmy na straně žalobců). Jak lze zjistit z napadeného usnesení, odvolací soud se nejprve, a to v obecné rovině, vyjádřil ke smyslu (účelu) předběžného opatření, k podmínkám pro jeho nařízení a procesnímu postupu, který tomuto nařízení předchází, stejně jako k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. V této souvislosti poukázal na §75c odst. 4 o. s. ř., z něhož vyvodil, že může přezkoumat pouze důvody, které vedly soud prvního stupně k vyhovění návrhu, přičemž vychází z obsahu spisu, jaký zde byl k datu vydání napadeného usnesení. Uvedený výklad je v souladu s názory právní teorie i ustálené soudní praxe, jež byla aprobována Ústavním soudem [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 101/09, ze dne 21. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2647/09, a ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 163/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz); viz také Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 438-439].
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, resp. že obecné soudy své závěry stran naplnění těchto podmínek v napadených rozhodnutích nezdůvodnily. Je-li namítáno nesplnění zákonných podmínek, Ústavní soud musí opětovně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí (a jinému zásahu) orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, a patří mezi ně mj. stěžovatelem namítaná libovůle v soudním rozhodování, zde (údajně) založená nedostatkem řádného, tj. srozumitelného a racionálního odůvodnění. Pochybení v tomto směru však Ústavní soud neshledal. Soud prvního stupně sice rozhodl bez odůvodnění (v souladu s §169 odst. 2 o. s. ř.), avšak z rozhodnutí odvolacího soudu jsou již důvody vedoucí k nařízení předběžného opatření jasně seznatelné.
11. V daném ohledu stěžovatel mj. tvrdí, že obecné soudy neodůvodnily naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Zde však lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených usnesení. Soudy vyšly z toho, že první navrhovatel vyrábí a druhý navrhovatel distribuuje v České republice výše uvedené produkty s označením BEPANTHEN, jemuž na zdejším trhu konkuruje produkt stěžovatele s označením BABYPANTHEN, přičemž ochranná známka navrhovatele k označení BEPANTHEN má právo přednosti a současně je výrobek s označením BABYPANTEHN jak po stránce grafické, tak i fonetické s výrobkem BEPANTHEN zaměnitelný. Z již zmíněných skutečností, tedy z (možného) porušování práv duševního vlastnictví navrhovatelů ze strany stěžovatele v oblasti, kde se účastníci střetávají jako soutěžitelé, pak logicky plyne i možnost vzniku minimálně materiální újmy. Ani z tohoto pohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení mající za následek porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
12. Rovněž tak nebylo možno dospět k závěru o porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. Stěžovateli není v žádném případě ze strany státu upíráno právo podnikat. V daném případě se jedná o střet dvou soukromoprávních zájmů, z nichž byla jednomu prozatímně poskytnuta ochrana. Rozhodnutí o tom však k porušení práva na podnikání nevede.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
14. Vzhledem ke způsobu vyřízení věci odmítnutím ústavní stížnosti, ztratilo rozhodování o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti předběžného opatření svoje opodstatnění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu