ECLI:CZ:US:2014:2.US.717.14.1
sp. zn. II. ÚS 717/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 881/7, 669 02 Znojmo, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 385/2013-1564 ze dne 13. 11. 2013 a č. j. 8 To 507/2011-1414 ze dne 10. 1. 2012 a usnesením Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 174/2005-1539 ze dne 24. 4. 2013 a č. j. 17 T 174/2005-1402 ze dne 13. 10. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 24. 4. 2013 rozhodl okresní soud o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 17 T 174/2005 tak, že jej podle §283 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl, když neshledal důvody obnovy podle §278 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel následně podal stížnost, kterou krajský soud v záhlaví citovaným usnesením ze dne 13. 11. 2013 dle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Usnesením krajského soudu ze dne 10. 1. 2012 byla dle téhož ustanovení trestního řádu zamítnuta stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 10. 2011, kterým tento soud nevyhověl stěžovatelově námitce podjatosti a nezákonnosti soudce ve vztahu k soudci Okresního soudu ve Znojmě Mgr. Milanu Nahodilovi.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že se žádného úmyslného trestného činu nedopustil, na celé věci, "tj. formou dispozic s penězi na bankovním účtu klienta podle pokynu klienta a výhradně v jeho prospěch", se dle svých slov podílel jen plněním zákonných povinnosti advokáta, tedy jednáním lege artis, a proto mu ani spáchání úmyslného trestného činu nemohlo být zákonným způsobem dokázáno. Stěžovatel dále zdůraznil, že důkazy o jeho údajné úmyslné vině provedené v původním řízení by v zákonně vedeném trestním řízení nemohly v žádném případě obstát beze všech pochybností o takové vině ani tenkrát, když Okresní soud ve Znojmě dle jeho názoru "byť jediným relevantním důkazem" neprokázal jeho vědomost o charakteru peněz na účtu klienta, natož pak nemohou takové důkazy obstát po důkazech provedených ve 2 obnovovacích řízeních s přihlédnutím k důkazům, které Okresní soud ve Znojmě odmítl provést. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, resp. zejména před soudem druhé stolice a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Dále je třeba poznamenat, že Ústavní soud je s odkazem na ustanovení čl. 87 Ústavy oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených, přičemž obsahem ústavní stížnosti fakticky vyžadované rozhodnutí o nutnosti povolit obnovu řízení nespadá do žádné z jemu svěřených pravomocí, a proto ani nemůže sám hodnotit, zda přijetí či odmítnutí stěžovatelem předestřených nových důkazů je či není způsobilé založit obnovu trestního procesu; tím by neodůvodněně zasáhl do pravomoci svěřené zákonem obecným soudům. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nepřihlížel k stěžovatelem vypracovanému vlastnímu náhledu týkajícímu se celé jeho kauzy, neboť jednak nejde o kvalifikované podání učiněné právním zástupcem stěžovatele (nýbrž zjevně jím samotným), jednak v něm stěžovatel líčí okolnosti svého případu, které s nyní projednávanou věcí, tedy otázkou, zda obecné soudy postupovaly v řízení o návrhu na povolení obnovy jeho trestního procesu ústavně konformním způsobem, bezprostředně nesouvisí (kupř. stěžovatelovy domněnky stran údajné politizace jeho případu apod.) a Ústavní soud, jak již uvedl výše, ani není oprávněn sám podrobit taková skutková tvrzení vlastnímu přezkumu.
Ústavní soud v napadených soudních aktech nespatřuje prvky libovůle či extrémní nespravedlnosti, jež by byly s to zasáhnout do stěžovatelových základních práv způsobem, který by si vyžadoval jeho ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. V rámci předmětných řízení dospěly obecné soudy k závěrům, které byly řádně zdůvodněny, přičemž jejich argumentace nepostrádá v zásadě logický základ ani srozumitelnost. Ústavní soud se s ohledem na jeho nepříslušnost k obsahovému přehodnocování dokazování, jež byla provedena před obecnými soudy (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/93, dostupný v elektronické databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), zabýval pouze otázkou, zda nebylo zasaženo stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces způsobem prováděného dokazování. Nicméně porušení tohoto stěžovatelova základního práva neshledal. Ke stěžovatelově výtce spočívající v neprovedení některých jím navrhovaných důkazů považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že obecné soudy nemají povinnost provádět všechny navrhované důkazy, přičemž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné pravomoci. Musí však uspokojivým způsobem ozřejmit, proč předloženým návrhům na doplnění dokazování odmítly vyhovět. Tomuto požadavku však obecné soudy, zejména pak stížnostní soud, který této problematice věnuje část svého rozhodnutí (viz str. 2 napadeného usnesení stížnostního soudu ze dne 13. 11. 2013), dostály (srov. též podrobné odůvodnění soudu prvé stolice na str. 10 a násl. jeho rozhodnutí). Obdobně soudy postupovaly i v otázce posouzení námitky podjatosti. Lze tedy uzavřít, že neprovedení některého důkazu, jež je předmětem podnětu obžalovaného, za současného odůvodnění odmítavého postoje soudu samo o sobě neznamená oslabení některého z aspektů spravedlivého procesu.
Ústavní soud rovněž nezjistil žádný z namítaných nedostatků rozhodnutí nalézacího, resp. stížnostního soudu, jelikož svůj náhled na argumentaci uplatněnou stěžovatelem v návrhu na povolení obnovy řízení tyto soudy odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud zcela výstižně konstatoval, že argumentace obsažená ve stížnosti v zásadě navazuje na obsah výše nastíněné obhajoby stěžovatele, tehdy jako obžalovaného, v rámci řízení ve věci samé a rovněž shrnul důvody zakládající nepřípustnost povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Zejména se jedná o absenci esenciálního předpokladu povolení obnovy řízení, a sice existence nových skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, mající za následek možnost dospět k jinému rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Napadené soudní akty jsou tudíž z pohledu ústavněprávního zcela akceptovatelné, jelikož obecné soudy při rozhodování postupovaly v souladu s účinnými a konkrétními zárukami proti libovůli, a tím pro výkon jejich činnosti zachovaly rozmezí zákonem konstruovaných kautel. Závěry obecných soudů tedy nikterak nevybočují z mezí ústavnosti, a tak schází důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných pravomocí, jimiž by ústavní stížností rozporované soudní akty zrušil.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu