ECLI:CZ:US:2014:2.US.78.14.1
sp. zn. II. ÚS 78/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kuťáka, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 9 As 6/2013-26, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2013 č. j. 52 A 47/2012-74, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. srpna 2012 č. j. KrÚ 50292/2012/ODSHI/14 a proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25. května 2012 č. j. OSA/P-513/12-D/40, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, 3) Krajského úřadu Pardubického kraje a 4) Magistrátu města Pardubic, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2013 č. j. 52 A 47/2012-74 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. srpna 2012 č. j. KrÚ 50292/2012/ODSHI/14. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25. května 2012 č. j. OSA/P-513/12-D/40, kterým byl stěžovatel uznán vinným z porušení ust. §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o silničním provozu"), a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2012 č. j. 52 A 47/2012-74 napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. října 2013 č. j. 9 As 6/2013-26 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení o přestupku v předmětné věci bylo na den 21. května 2012 nařízeno první ústní jednání u příslušného správního orgánu. Předvolání k tomuto si stěžovatel bez jakéhokoliv zdržení vyzvedl osobně na poště v pátek dne 4. května 2012 a hned následující pracovní den, v pondělí 7. května 2012, tedy bez zbytečného odkladu, si sjednal právní zastoupení v dané věci. Stěžovatelem zvoleným zmocněncem byl JUDr. Jaroslav Dočkal, advokátní koncipient Mgr. Marie Klinerové, který stěžovatele v minulosti v různých věcech již několikrát úspěšně zastupoval. Jelikož se jedná o advokátního koncipienta, plná moc musela být udělena prostřednictvím Mgr. Marie Klinerové, jeho školitelky, fakticky se však stěžovatelových případů vždy ujímal osobně JUDr. Dočkal. V nařízeném termínu ústního jednání, tedy dne 21. května 2012, ve stejném čase se musel zmocněnec JUDr. Jaroslav Dočkal účastnit výslechu klíčového svědka ve věci jiného klienta (převzetí, resp. přidělení jeho věci předcházelo převzetí zastoupení stěžovatele). Jednalo se o zastupování ex offo, a proto nebylo možné se výslechu neúčastnit, a rovněž nešlo žádat o změnu termínu výslechu, neboť obviněných bylo v dané kauze několik - výslechů se tak účastnila celá řada jejich obhájců. V době sjednání právního zastoupení stěžovatele včetně termínu ústního jednání však zvolený právník (advokátní koncipient) o výslechu v trestní kauze nevěděl. JUDr. Dočkal se o vyrozumění dozvěděl dne 11. května 2012 a hned následující pracovní den, v pondělí 14. května 2012, tedy opět bez zbytečného odkladu, vypracoval a odeslal správnímu orgánu prvního stupně omluvu z ústního jednání a žádost o nařízení náhradního termínu, a to s řádným zdůvodněním a doložením tvrzených faktů. Ten však ve stěžovatelově věci rozhodl bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, kterého si pro předmětné řízení zvolil.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry plynoucí z judikatury ve správním soudnictví lze chápat tak, že správní orgán je povinen se důvodností omluvy, která byla správnímu orgánu včas a řádně doručena, zabývat, nesprávný závěr stran důvodnosti, resp. neumožnění účasti obviněného neboť jeho obhájce - zmocněnce na ústním projednání věci, pak představuje nepřijatelný zásah do základních ústavním pořádkem chráněných práv obviněného z přestupku.
Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že správní orgán prvního stupně omluvu bez dalšího odmítl, což se stěžovatel dozvěděl až ze samotného rozhodnutí ve věci, vydaného v nepřítomnosti stěžovatele, bylo stěžovateli znemožněno se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a seznámit se s podklady pro rozhodnutí o přestupku ještě před jeho vydáním. Tím bylo vedle práva na obhajobu kráceno také právo stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán nemá při posuzování důvodnosti omluvy povinnost vyzývat stěžovatele k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Je především v zájmu obviněného resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud podané žádosti zajímal. Je to advokát, kdo odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení. Správní orgán v projednávané věci postupoval v souladu s poučovací povinností i v souladu se zásadou součinnosti, neboť stěžovatel byl poučen o tom, že projednání přestupku může proběhnout i bez jeho přítomnosti, že omluva musí být uplatněna včas, musí obsahovat konkrétní důvody, včetně jejich doložení. Současně byl poučen, že k akceptaci omluvy nedochází automaticky a pro její ověření je možno využít v předvolání uvedeného telefonního čísla. To však ani stěžovatel ani jeho zástupkyně neučinili. Spoléhat se za této situace na správní praxi, kterou navíc stěžovatel žádným způsobem nedoložil, nelze. Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces stěžovatele nebylo ze strany správního orgánu porušeno tím, že omluvu JUDr. Dočkala nevyhodnotil jako důvod k odročení jednání. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu