ECLI:CZ:US:2014:2.US.790.14.1
sp. zn. II. ÚS 790/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Cejnka, zastoupeného Mgr. Martinou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 12. 2013 ve věci sp. zn. 11 C 110/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí podanou ústavní stížností proti shora označenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (Česká spořitelna, a. s.) domáhal zaplacení částky 150,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které jí mělo vzniknout tím, že bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru), a na náhradě nákladů řízení uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované částku 5 808,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel předně předkládá důvody, pro které nelze danou věc považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [ust. §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")], nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 obč. zák.), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (ust. §56 odst. 1 ve spojení s ust. §55 odst. 2 obč. zák.) a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (ust. §3 odst. 1, §39 obč. zák.). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zjevně neopodstatněná.
Uvedené zákonné ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává orgánu ochrany ústavnosti pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K takovému postupu se přitom Ústavní soud může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ústavní stížnosti vznesených námitek - rovněž za situace, kdy již existují předchozí rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména pokud byl v nich formulovaný právní názor, vypořádávající se bezezbytku se shodně nebo obdobně artikulovanými námitkami, vtělen do nálezové formy rozhodnutí.
Projednávaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu.
Pro úplnost je pak ještě možné zaznamenat, že v bodě 37 odkazovaného nálezu předjímaný postup Nejvyššího soudu nalezl výrazu ve stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu