ECLI:CZ:US:2014:2.US.792.14.1
sp. zn. II. ÚS 792/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andrzej Antoni Groszek, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, se sídlem Riegrova 1378/1, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 12. 2013, č. j. 74 EXE 2074/2013-114, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci soudní exekutor přistoupil k výkonu rozhodnutí a vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce bez existence pravomocného usnesení soudu o nařízení exekuce, neboť takové rozhodnutí bylo s účinky ex tunc zrušeno. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že mu soudní exekutor záměrně doručoval na adresu, kde již stěžovatel nebydlí, důvodem pro takový postup byla dle stěžovatele snaha o marné uplynutí lhůty, stanovené pro dobrovolné splnění povinnosti, spojené se sníženými náklady na úhradu exekuce. Stěžovatel taktéž namítá porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl ohledně identického příkazu a námitek jinak než usnesením č. j. 74 EXE 2074/2013-78, a ignoroval přitom skutečnost, že původní usnesení o nařízení exekuce místně nepříslušného soudu bylo zrušeno. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 9, že soudnímu exekutorovi, který jednal na základě zrušeného usnesení, vznikl nárok na minimální odměnu. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že se v napadeném usnesení soud nevypořádal s judikáty Ústavního soudu, kvůli nimž svým předchozím rozhodnutím exekuční příkaz zrušil.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 74 EXE 2074/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 5. 9. 2011, č. j. 64 EXE 3093/2011-14, Městský soud v Brně nařídil exekuci na majetek stěžovatele a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Aleše Bayera. Stěžovatel proti usnesení o nařízení exekuce podal dne 31. 7. 2012 odvolání, v němž kromě jiného namítal nedostatek místní příslušnosti exekučního soudu. Městský soud v Brně shledal odvolání důvodným a usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 64 EXE 3093/2011-46, usnesení o nařízení exekuce zrušil. Soud současně vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako exekučnímu soudu místně příslušnému. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 5. 2013, č. j. 74 EXE 2074/2013-53 byla opětovně nařízena exekuce na majetek stěžovatele a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Aleš Bayer. Proti usnesení o nařízení exekuce podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že dne 26. 4. 2013 zaplatil oprávněné vymáhanou pohledávku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 55 Co 394/2013-86 bylo odvolání odmítnuto. Dne 5. 6. 2013 soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 002 Ex 155/11-35, proti kterému podal stěžovatel námitky. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 7. 2013, č. j. 74 EXE 2074/2013-78 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 5. 6. 2013 zrušen. Soudní exekutor vydal dne 4. 11. 2013 nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 002 Ex 155/11-51, který stěžovatel rovněž napadl námitkami, které Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
5. Ústavní soud předně předesílá, že se k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor již ze svého určení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); čistě procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Výše zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinými slovy, spor o náhradu nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 9 nedošlo.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména brojí proti tomu, že by odměna soudnímu exekutorovi náležela na základě exekučního příkazu vydaného v souvislosti s již zaniklou pohledávkou a zrušeným usnesením o nařízení exekuce. Podle názoru Ústavního soudu však k přesvědčivému závěru, že by Obvodní soud pro Prahu 9 nerespektoval ústavněprávní rámec daného rozhodování, dospět nelze. Obvodní soud pro Prahu 9 v ústavní stížností napadeném usnesení stěžovateli vysvětlil, že soudní exekutor postupoval v souladu s exekučním řádem na základě pravomocného rozhodnutí (usnesení o nařízení exekuce vydaného Městským soudem v Brně dne 5. 9. 2011), a má tedy právo na zaplacení odměny v nejnižší částce stanovené §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, jakož i právo na náhradu hotových výdajů. Takový závěr Obvodního soudu pro Prahu 9 považuje Ústavní soud za nevybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud přihlédl mimo jiné k tomu, že důvodem pro zrušení usnesení Městského soudu v Brně o nařízení exekuce ze dne 5. 9. 2011, č. j. 64 EXE 3093/2011-14, byla skutečnost, že bylo vydáno místně nepříslušným soudem. Stěžovateli, který namítal, že mu nebylo doručeno předmětné usnesení na adresu jeho trvalého bydliště, však byla skutečnost, že je proti němu vedeno exekuční řízení, nepochybně známa, neboť podal proti citovanému usnesení dne 31. 7. 2012 odvolání, a teprve dne 26. 4. 2013 vymáhanou pohledávku zaplatil.
8. Pokud stěžovatel nyní namítá, že plnil dobrovolně před vydáním usnesení o nařízení exekuce, je nutno přisvědčit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 v tom, že stěžovatel zaplatil pohledávku až dne 26. 4. 2013, a to sice před nařízením exekuce Obvodním soudem pro Prahu 9, avšak o vedené exekuci a dosavadním průběhu exekučního řízení byl již informován, neboť sám nahlížel do exekučního spisu dne 26. 7. 2012.
9. Ústavní soud si je vědom své judikatury ohledně případů, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. V nyní projednávané věci však přistupuje skutečnost, že exekuční řízení proti stěžovateli bylo zahájeno již dříve návrhem na nařízení exekuce ze dne 14. 3. 2011, na základě kterého bylo vydáno Městským soudem v Brně usnesení ze dne 5. 9. 2011, č. j. 64 EXE 3093/2011-14, a následně byly vydány soudním exekutorem v souladu s §47 exekučního řádu exekuční příkazy o nařízení exekuce přikázáním pohledávky z účtu a prodejem movitých věcí. Za tohoto stavu věci nelze přisvědčit stěžovateli, že plnil dne 26. 4. 2013 dobrovolně mimo rámec exekučního řízení. Pokud tedy Obvodní soud pro Prahu 9 neshledal námitky stěžovatele důvodnými, nelze spatřovat v jeho rozhodnutí takový kvalifikovaný exces či libovůli, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah Ústavního soudu, jehož úkolem, jak již bylo uvedeno výše, není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.
10. K námitce stěžovatele týkající se nesprávného doručování usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud konstatuje, že takovou argumentaci stěžovatel neučinil předmětem svých námitek ze dne 12. 11. 2013 a tudíž se jimi nezabýval a ani nemohl zabývat ve svém napadeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 9. S pohledem na zásadu subsidiarity proto nemůže být tato námitka předmětem přezkumu Ústavního soudu.
11. Pokud stěžovatel poukazuje na nekonzistentnost soudních rozhodnutí v jeho věci, Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyslovil, (např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05), že je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost. Lze jen dodat, že ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí přezkoumával Obvodní soud pro Prahu 9 oproti původně vydanému příkazu tentokrát podrobně odůvodněný příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 002 Ex 155/11-51, s jehož odůvodněním se soud ztotožnil, z čehož vycházela (po souvisejícím prostudování spisu soudního exekutora) změna jeho právního názoru.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík
předseda senátu