ECLI:CZ:US:2014:2.US.804.14.1
sp. zn. II. ÚS 804/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem, se sídlem Široká 6, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 394/2013-81 ze dne 21. 11. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 26/2012-61 ze dne 13. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 3. 2014, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud rozhodl, že umístěním na uzavřeném oddělení v Psychiatrické léčebně Praha 8 - Bohnice od 26. 2. 2008 do 20. 3. 2008 a léčením psychotropními látkami bez jeho souhlasu bylo porušeno právo zaručené čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 a kapitolou 2 odst. 5 a 7 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a dále aby zrušil v záhlaví uvedené rozsudky, jimiž mělo být porušeno základní právo zaručené čl. 8 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 odst. 1 Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 26/2012 se podává, že stěžovatel se žalobou podanou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 43 000 Kč s přísl., představující nemajetkovou újmu v penězích za nezákonnou hospitalizaci a léčbu v psychiatrické léčebně, k níž nedal souhlas. Svůj nárok předběžně uplatnil podáním ze dne 25. 7. 2012 u žalované, která jej však neuznala. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba zamítnuta s tím, že byla shledána důvodnou námitka žalované o promlčení vzneseného nároku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh události, kvůli níž byl po dobu 23 dnů na popud policejního orgánu hospitalizován a léčen v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Urážlivým jednáním policistů, na něž se obrátil s trestním oznámením na své sousedy, i pobytem v léčebně se cítí být ponížen a dehonestován. Uvádí, že se soudní cestou domáhal zrušení rozhodnutí o přivolení k umístění v léčebně, řízení však bylo pro formální a procesní důvody zastaveno. Následně proto podal žalobu, jíž se domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy v penězích. Vrchní soud v Praze určil, že žaloba má být projednána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), s tímto výkladem však stěžovatel nesouhlasil, když měl za to, že má být posouzena podle ustanovení o ochraně osobnosti, v rámci níž je upravena promlčecí doba pro uplatnění nároku na odškodnění v penězích v délce 3 roků, zatímco dle speciální úpravy je tato lhůta zkrácena na pouhých 6 měsíců. Pokud soudy přisvědčily stanovisku žalované o marně proběhlé promlčecí lhůtě, je přesvědčen, že i jednostranně zkrácená promlčecí lhůta byla zachována.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel v prvé řadě navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že umístěním na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny a léčením psychotropními látkami bez jeho souhlasu bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 5 odst. 1 Úmluvy a kapitolou 2, čl. 5 a 7 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jiným zásahem orgánu veřejné moci než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky.
V projednávaném případě měl stěžovatel k dispozici procesní prostředky způsobilé napravit tvrzený zásah do jeho ústavních práv. Jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 19 L 347/2008, následující den poté, co Psychiatrická léčebna v Bohnicích soudu dne 27. 2. 2008 oznámila přijetí stěžovatele jako pacienta bez jeho souhlasu, bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče a téhož dne byl stěžovatel vyslechnut. Usnesením ze dne 4. 3. 2008 bylo rozhodnuto, že převzetí stěžovatele bylo v souladu se zákonnými důvody. Pokud se stěžovatel domníval, že jeho hospitalizace byla nezákonná, mohl proti usnesení soudu prvního stupně podat odvolání. Této možnosti také využil, přičemž odvolací soud usnesením ze dne 24. 4. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Stěžovatel využil i dalších opravných prostředků, nápravy se domáhal i cestou žaloby pro zmatečnost. Pokud nyní namítá, že soudní rozhodnutí nenapravila tvrzený zásah do jeho práva na svobodu dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy a nápravy ve formě vyslovení protiústavnosti tohoto zásahu se domáhá po Ústavním soudu, dohání tímto způsobem to, co měl učinit v době, kdy tato soudní rozhodnutí obdržel, tedy napadnout je ústavní stížností ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tak nedostal příležitost, aby se ústavností tvrzeného zásahu cestou přezkumu soudních rozhodnutí zabýval. To nemůže být nyní napraveno způsobem, který stěžovatel navrhuje. Požadavku, aby Ústavní soud akademickým výrokem provedl dodatečnou kritiku postupu policejního orgánu, psychiatrické léčebny a soudů přezkoumávajících zákonnost převzetí stěžovatele do léčebny, nemůže být vyhověno, neboť k tomu Ústavní soud není oprávněn (srovnej ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05, sp. zn. I. ÚS 273/14 in http://www.usoud.cz).
Stěžovatel dále napadá rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonné hospitalizace v léčebně. Podstatou ústavní stížnosti je jeho nesouhlas se závěrem o promlčení nároku a poukaz na nesprávně určenou věcnou příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2, a na nepřiměřeně krátkou promlčecí lhůtu stanovenou v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. V této souvislosti nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace zákona obecnými soudy je omezena toliko na případy, kdy je interpretace právních předpisů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995, N 5/3 SbNU 17). Taková situace však v projednávaném případě nenastala.
Námitkou o nesprávně stanovené věcné příslušnosti soudu v případech, kdy se účastník řízení dovolává náhrady nemateriální újmy vzniklé za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o odpovědnosti státu, se Ústavní soud zabýval již opakovaně. Ve svých rozhodnutích vyslovil, že do účinnosti novely zákona o odpovědnosti státu zákonem č. 160/2006 Sb. neexistovala v českém právním řádu jiná možnost pro uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, než žaloba na ochranu osobnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006; N 185/43 SbNU 115). Přijetím, resp. účinností výše citované novely se situace zásadně změnila, neboť ustanovením §31a byl do zákona o odpovědnosti státu začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a ustanovení §31a, a §32 zákona o odpovědnosti státu (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013).
Obecné soudy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že nárok stěžovatele je podřízen speciálnímu zákonu o odpovědnosti státu ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Otázka věcné příslušnosti byla ostatně vyřešena již v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011 č. j. Ncp 1651/2011-8, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání věci jsou na prvním stupni příslušné okresní soudy podle §9 odst. 1 o. s. ř. Také toto usnesení o věcné příslušnosti mohl stěžovatel po jeho doručení napadnout samostatnou ústavní stížností, kterou by se Ústavní soud zabýval věcně (srov. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08; N 118/57 SbNU 455).
Pokud soudy obou stupňů při posuzování námitky promlčení dovodily, že váže-li stěžovatel vznik tvrzené nemajetkové újmy k okolnosti, že byl bez svého souhlasu umístěn do psychiatrické léčebny a tam vyšetřován a léčen, pak se o této újmě dozvěděl nejpozději v den, kdy byl ze zdravotnického zařízení propuštěn, tedy dne 20. 3. 2008 a šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu tak uplynula 20. 9. 2008, zatímco žaloba byla podána až 17. 3. 2011, jejich řádně odůvodněnému závěru nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout, stejně jako závěru, že nárok by byl promlčen i v případě, že by se stěžovatel zadostiučinění domáhal v souvislosti s rozhodnutím o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do ústavu zdravotnické péče. Odvolací soud řešil i otázku, zda nejsou dány důvody pro posouzení uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 o. z., byť takovou námitku stěžovatel neuplatnil. Pokud však shledal, že takové posouzení námitky promlčení by bylo možné jen výjimečně v případě, kdy by šlo o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění, jeho závěr, že v předmětné věci nejsou takové okolnosti dány, odpovídá nejen rozhodovací praxi obecných soudů, ale též judikatuře Ústavního soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal.
Základního práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny je třeba se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat "stanoveným postupem", což mimo jiné znamená, že toto právo je třeba uplatnit včas. Pokud stěžovatel tento požadavek pominul, nelze z toho plynoucí nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 2796/12 ze dne 6. 1. 2014 Ústavní soud konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že zákonné promlčecí doby a lhůty představují jistá omezení práva na přístup k soudu, což je základní podmínkou spravedlivého soudního řízení, a že tato omezení mohou být v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, pokud ztěžují přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že ohrožují samotnou podstatu tohoto práva; takový kategorický závěr ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nelze vyslovit o inkriminované 6 měsíční promlčecí době pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 903/13 ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2380/11 ze dne 1. 12. 2011). Lhůtu šesti měsíců samu o sobě nelze považovat za jakkoliv nepřiměřenou z hlediska reálné možnosti poškozeného nárok uplatnit, a to včetně zajištění adekvátní právní pomoci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4028/12 ze dne 26. 2. 2014).
Ústavní soud tedy nezjistil, že by postupem obecných soudů při projednání žaloby a jejich rozhodnutím ve věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu