ECLI:CZ:US:2014:2.US.852.14.1
sp. zn. II. ÚS 852/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1/ Adély Kostkanové a 2/ Ing. Jana Kostkana, zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 ve věci sp. zn. 28 Co 462/2013 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. 38 C 98/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejich základních práv garantovaných ustanoveními čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod; porušena měla být dle názoru stěžovatelů rovněž ustanovení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
Podstatu posuzované ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelů, že Městský soud v Praze napadeným usnesením vůbec nerozhodl o jejich odvolání (rozhodoval pouze o odvolání protistrany).
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
V projednávané věci se musel Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 občanského soudního řádu a ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatelé nebyli povinni vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatelů, zda takovýto prostředek využijí. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovatelům zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2013 ve věci sp. zn. III. ÚS 772/13 vyjádřil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní stížností napadené usnesení městského soud obsahuje poučení, že proti němu je přípustné dovolání. I kdyby se ovšem stěžovatelé domnívali (byť to ani nepřímo z projednávané ústavní stížnosti nevyplývá), že by jejich dovolání muselo být odmítnuto jako subjektově nepřípustné (neboť dle odůvodnění napadeného usnesení žádné odvolání nepodali), nelze přehlížet, že stěžovatelům opravný prostředek v podobě dovolání k dispozici dán byl a že jej před podáním ústavní stížnosti nevyužili, přestože právě v dovolacím řízení by mohli vznést totožné námitky, jež předkládají k posouzení Ústavnímu soudu. Nadto v případě stěžovateli artikulovaného "zmatečnostního důvodu" dovolání (srov. ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu) je shledání jeho nepřípustnosti (a dokonce i nedůvodnosti) jen stěží představitelné [srov. mutatis mutandis body 17 - 20 a 22 odůvodnění usnesení ze dne 27. 3. 2012 ve věci sp. zn. III. ÚS 2/12 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 64, str. 793)].
Hodnocení posuzované ústavní stížnosti jako ústavní stížnosti ex lege nepřípustné je proto nevyhnutelné, neboť jakákoliv forma jejího meritorního projednání by představovala zjevné porušení principu subsidiarity (viz výše).
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Za této procesní situace Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění formální vady podání spočívající v tom, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena speciální plná moc.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Radovan Suchánek
soudce zpravodaj