ECLI:CZ:US:2014:2.US.877.14.1
sp. zn. II. ÚS 877/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Zuzany Hrazdírové, zastoupené Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 7 Cmo 587/2013-50 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. 72 Cm 249/213-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rubrikovaných usnesení obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně mělo být porušeno i ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Městský soud v Praze shora označeným usnesením vyhověl návrhu žalobkyně (společnost 4home, a.s.) na nařízení předběžného opatření, kterým stěžovatelce zakázal do skončení předmětného soudního řízení jakkoli disponovat specifikovanými nemovitostmi a jejím obchodním podílem ve společnosti Czech Import Services, s.r.o. K odvolání stěžovatelky (a druhého žalovaného, jejž předběžné opatření městského soudu zavázalo v obdobném rozsahu) Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil.
Stěžovatelkou zpochybňované předběžné opatření bylo vydáno v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá na stěžovatelce a druhém žalovaném náhrady škody ve výši 34 666 606,- Kč s příslušenstvím (stěžovatelky se týká částka 18 687 017,- Kč, jež jí měla být vyplacena jako odměna bez právního důvodu) z titulu porušení povinnosti péče řádného hospodáře ve smyslu ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, v rozhodném znění.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené usnesení městského soudu není nikterak odůvodněno (byť s odkazem na ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu) a usnesení vrchního soudu ve své podstatě taktéž jakékoliv řádné odůvodnění postrádá, neboť z něj není zřejmé, jaký je vztah mezi žalobními tvrzeními a důvody navrhovaného předběžného opatření, a už vůbec není zřejmé, čím mají být tyto důvody důkazně podpořeny (čestné prohlášení MUDr. Tomáše Mládka, tedy osoby, u které není zřejmý vztah k předmětnému řízení, přitom dle názoru stěžovatelky takovým důkazem není). Odvolací soud dle mínění stěžovatelky nedostál kritériím traktovaným v judikatuře Ústavního soudu, neboť z odůvodnění jeho usnesení vůbec nevyplývá, na základě kterých skutečností dovodil splnění předpokladů pro vydání předběžného opatření a nikterak se nevyjádřil ani k otázce negativních důsledků předběžného opatření na majetkovou sféru stěžovatelky.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §43 odst. 3 téhož zákona se přitom - typicky - nabízí za situace, kdy stěžovatel (tak jako v projednávané věci) předkládá Ústavnímu soudu k posouzení výhradně námitky, se kterými se - ústavně konformním způsobem - již obecné soudy v předchozím řízení vypořádaly, pročež je možno na jejich rozhodnutí v úplnosti odkázat. V dané věci je zřejmé, že s veškerými stěžovatelkou v ústavní stížnosti artikulovanými námitkami se - oproti jejímu tvrzení - odvolací soud na str. 4 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal, přičemž vůči jím podanému odůvodnění stěžovatelka nepředkládá žádnou - ústavněprávně - relevantní oponenturu (podrobněji viz níže). Tato skutečnost přitom již sama o sobě vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti.
Nadto je v projednávané věci třeba mít na zřeteli - obecně vzato - sníženou způsobilost předběžného opatření zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, pročež lze tato rozhodnutí podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že by předběžné opatření mohlo zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, akcentuje skutečnost, že jde o procesní prostředek zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Ústavní soud proto zásadně jen v obecné rovině přezkoumává, zda byly dány podmínky pro vydání předběžného opatření či nikoliv a zda soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě v předchozím odstavci naznačeného omezeného přezkumu napadených rozhodnutí Ústavním soudem je možno konstatovat, že odvolacím soudem podané odůvodnění nařízení předběžného opatření požadavkům uváděným v judikatuře Ústavního soudu zjevně dostálo. Namítá-li stěžovatelka, že usnesení odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněno, respektive že "jakékoliv odůvodnění absentuje" (viz str. 4 ústavní stížnosti), je již ze samotného obsahu projednávané ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelka via facti nepředkládá argumenty zpochybňující ústavní konformitu napadených rozhodnutí obecných soudů, nýbrž toliko jejich správnost, jež však (viz výše) není referenčním kritériem důvodnosti podání směřovaného před orgán ochrany ústavnosti.
Pouze nad rozhodný rámec je tak možno poznamenat následující. Pokud stěžovatelka bagatelizuje obsah čestného prohlášení MUDr. Mládka s poukazem na neznámý poměr této osoby k předmětu daného soudního řízení, je namístě uvést, že tato skutečnost bez dalšího nezpochybňuje věrohodnost (a tedy procesní použitelnost) inkriminovaného důkazu; žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo lze dovozovat nevěrohodnost MUDr. Mládka, přitom stěžovatelka nepředkládá, a to ani v rovině čistě spekulativní, v níž by předestřela, jaký zájem by jmenovaný měl mít na tom, že poskytl nepravdivé čestné prohlášení. Přisvědčit potom není možno ani stěžovatelce v té části její argumentace, v níž poněkud ironizuje závěr odvolacího soudu, že předmětem daného soudního řízení je značně vysoká finanční částka; ve vztahu k této argumentaci postačí připomenout, že od výše předmětu sporu se odvíjí i výše soudního poplatku (bez ohledu, zda je žalobce od jeho placení osvobozen), jenž by měl v daném kontextu minimalizovat možnost podání zjevně šikanózní žaloby. Stěžovatelkou zpochybňovaný právní závěr odvolacího soudu proto v rovině ústavněprávního přezkumu (viz výše) obstojí. Namítá-li konečně stěžovatelka, že se odvolací soud nezabýval otázkou možných negativních důsledků předběžného opatření na její majetkovou sféru, nezbývá než připomenout, že (prizmatem odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) tato námitka patrně vůbec nebyla v odvolacím řízení vznesena, a navíc v ústavní stížnosti žádné - konkrétní - negativní důsledky nejsou stěžovatelkou uváděny.
Zjevné prvky svévole, jejichž indikace by odůvodňovala (ospravedlňovala) kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, tak v napadených rozhodnutích (primárně v rozhodnutí odvolacího soudu) zjevně přítomny nejsou.
Ústavní soud proto přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož hlavním účelem je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu