ECLI:CZ:US:2014:2.US.951.13.1
sp. zn. II. ÚS 951/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti D. Ch. D., zastoupené JUDr. Ilonou Mirvaldovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 417/2012-730 ze dne 4. 12. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 164/2008-674 ze dne 2. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o úpravě poměrů nezletilého D. A. V. pro dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů tak, že vedlejšímu účastníkovi jako otci nezletilého uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 25 000 Kč měsíčně od 1. 7. 2012 za podmínek splatnosti, blíže určených v tomto rozsudku.
Rozhodnutí obvodního soudu napadla stěžovatelka, v původním řízení matka nezletilého, odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu v napadeném výroku o výživném změnil v tom, že vedlejší účastník je povinen přispívat na výživu nezletilého za dobu od 12. 6. 2005 do 31. 8. 2005 částkou 10 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2009 se výživné zvyšuje na částku 15 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2012 na částku 20 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 na částku 25 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky, a rozhodl o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 6. 2005 do 30. 11. 2012. Městský soud současně stanovil, že tato úprava výživného je platná i pro dobu po rozvodu manželství rodičů nezletilého.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že oba soudy výživné určily na základě fiktivního příjmu, tj. ze základu daně po odečtení výdajového paušálu, a ne příjmu skutečného, faktického. Předmětná kauza je dle jejího názoru "učebnicovým" příkladem toho, jak obecné soudy "zcela bezskrupuletně, dlouhodobě a nesprávně vychází při stanovení výživného z fiktivně zjištěného základu daně po odpočtu výdajového paušálu bez ohledu na faktické příjmy rodiče, čímž fatálně poškozují práva jak dětí, tak osob, jimž byly děti svěřeny do péče, nerespektují jejich zájmy a upírají zejména dětem právo na spravedlivý proces". Obecným soudům rovněž vytkla nedostatečné dokazování. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. nyní v části druhé občanského zákoníku, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že v rodinných věcech není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu /dále též "o. s. ř."/). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatelka nesouhlasí s určením výše výživného, k níž v řízení dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví, čehož si je stěžovatelka sama dobře vědoma. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj zejména se závěry odvolacího soudu nemůže úspěšně zpochybnit stěžovaná rozhodnutí pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Jak soud prvé, tak i soud druhé stolice uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí. Stěžovatelka se přitom zásadně neztotožňuje se způsobem výpočtu výše dosahovaných příjmů vedlejšího účastníka, kterou zjistily ze základu daně po odečtení výdajového paušálu, což dle stěžovatelky nepředstavuje faktický příjem.
Ústavní soud však s ohledem na své postavení, jak bylo nastíněno v předchozích odstavcích, není povolán podávat soudům metodický výklad v otázkách výpočtů výše příjmů rodičů za účelem stanovení konkrétní výše výživného, jak s naprostou samozřejmostí předpokládá stěžovatelka. Krom toho je z ústavní stížnosti patrný akcent na ryze materialistické pojetí výživného a na pořízení znaleckých posudků v této oblasti. Nicméně, jak dal Ústavní soud najevo ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2932/13 ze dne 23. 10. 2013 (jehož text je veřejně dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz), v případě tohoto typu řízení "soud není povinen za účelem ověření toho kterého tvrzení účastníka provádět rozsáhlé dokazování v podobě opatření listinných důkazů či snad dokonce znaleckých posudků; může tak činit i posouzením tvrzení na pozadí vlastní percepce toho, co je v něm obsaženo (kupř. věrohodnost svědeckých výpovědí), obzvláště uváží-li se, že jde o nesporné řízení ve věci upravené rodinným právem a současně též o otázku, kterou je soudce schopen relativně samostatně vyhodnotit a která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti (srov. §127 občanského soudního řádu), přičemž současně netvoří vlastní předmět řízení. V opačném případě by se totiž soudce v takovém řízení stal jen jakýmsi kompilátorem zprostředkovaného vnímání okolního světa, což není s ohledem na význam předmětu řízení a jeho dopad na mezilidské vztahy, kterých se bytostně dotýká, žádoucí, expressis verbis, přestal by být soudcem v lidském slova smyslu, bezprostředním posuzovatelem či hodnotitelem mezilidských vztahů v dané společnosti. Právě bezprostřední vnímání znesvářených stran a jejich chování je v tomto řízení velmi důležité, tedy i to, jak a čím argumentují."
Právě citované závěry je možno vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Je vůbec otázkou, zda za situace, kdy nezletilý vede se svým otcem e-mailovou korespondenci, v níž jej častuje naprosto nevybíravým způsobem (srov. str. 6 - 7 napadeného rozsudku soudu druhé stolice), kterýžto způsob stvrdil i "v poznámce pro soud", bylo lze uvažovat o adekvátní výši výživného. Městský soud nepochybil, pakliže za takové situace poznamenal, že "[j]e jistě v zájmu nezletilého, aby studoval na škole s rozšířenou výukou jazyků, věnoval se hře na klavír, sportoval i cestoval, ale v určité míře, nikoliv tak, že podle své úvahy, resp. úvahy a rozhodnutí matky, jezdí dvakrát ročně k moři, cestuje po celém světě, aby následně požadoval úhradu poloviny či větší části takových nákladů na otci. Tento přístup je zároveň nevýchovný, což se projevuje v chování nezletilého např. ve škole, jak plyne ze zjištění soudu I. stupně" (srov. str. 7 - 8). Tyto úvahy nejen že nejsou ústavně nekonformní, nýbrž projevuje se v nich právě role soudce (soudců) jako bezprostředního posuzovatele či hodnotitele mezilidských vztahů, třebaže to stěžovatelka není ochotná akceptovat. Není přitom pochyb o tom, že obecné soudy měly za těchto okolností poměrně široký prostor k úvaze o výši výživného na straně otce a v jeho rámci dle názoru Ústavního soudu postupovaly v relaci k nezletilému i stěžovatelce nadmíru benevolentně.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu