ECLI:CZ:US:2014:2.US.968.13.2
sp. zn. II. ÚS 968/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Ing. Dany Bouřové, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 36, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2012 ve věci sp. zn. 6 Ads 41/2012, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 3 Cad 45/2007, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 4. 2007, č. 705 201 4618, jímž byla zamítnuta pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, její žádost o plný invalidní důchod. Stěžovatelčina žádost byla zamítnuta proto, že dle posudku Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 3. 2007 nebyla stěžovatelka plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 50%.
3. Stěžovatelka ve značně rozsáhlé ústavní stížnosti (jejíž kompletní obsah na tomto místě z níže uvedených důvodů není třeba detailně rekapitulovat) namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelný a je výrazem čistého formalismu; posuzující soud se totiž dle názoru stěžovatelky vypořádal pouze s některými z jí vznesenými námitkami, a to toliko velmi povrchně, jen v obecné rovině, a navíc v rozporu s realitou. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto považuje stěžovatelka citující v ústavní stížnosti na podporu svých námitek řadu judikátů (nejen) Nejvyššího správního soudu za zcela svévolné; kasační soud totiž nechal zcela bez povšimnutí, že v předmětném řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - v této souvislosti předkládá stěžovatelka ve smyslu závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 řadu tvrzení zpochybňující správnost (a v prvé řadě úplnost) v dané věci klíčového znaleckého posudku.
4. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
5. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci jsou pro posouzení důvodnosti projednávané ústavní stížnosti významné potud, že stěžovatelčino velmi obsáhlé podání k Ústavnímu soudu není - ve své podstatě - možno považovat za nic jiného, než za (prostou) pokračující polemiku se závěry přijatými nejprve správními orgány a posléze i správními soudy. Jinými slovy, přestože stěžovatelka detailním způsobem oponuje závěrům uvedeným v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, jež by umožnila Ústavnímu soudu meritorní projednání jejího podání, a tedy věcný přezkum napadeného soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud se proto musí omezit na konstatování, že oproti očekávání stěžovatelky ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu neshledává nepřezkoumatelným a že se dle jeho názoru kasační soud řádně vypořádal se všemi relevantními námitkami, jež stěžovatelka v řízení vznesla; v postupu Nejvyššího správního soudu konečně Ústavní soud nezaznamenal ani stěžovatelkou tvrzenou svévoli (libovůli) Nejvyššího správního soudu, ani zjevné prvky libovůle. Okolnost, jež by odůvodňovala (ospravedlňovala) kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci správních soudů, se tedy v posuzované věci z ústavní stížnosti a její přílohy nepodává.
8. Pouze nad rozhodný rámec, a stěžovatelce případně na vysvětlenou, Ústavní soud poznamenává, že jakkoli pochopitelný jistě může být stěžovatelčin nesouhlas s jí nepříznivým výsledkem předmětného řízení, není možno ztrácet ze zřetele (byť stěžovatelkou dosud neakceptovanou) skutečnost, že v řízení před správními soudy nebyl procesně relevantním způsobem nikterak vyvrácen závěr, že její schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla "pouze" o 50%, pročež není možno vyhovět její žádosti o přiznání plného invalidního důchodu.
9. Závěrem je tak namístě pouze připomenout, že ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
10. Ústavnímu soudu z uvedených důvodů nezbylo než shledat ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou; proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2014
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu