ECLI:CZ:US:2014:2.US.984.13.1
sp. zn. II. ÚS 984/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti EURO DŮLNÍ HKO, s.r.o., se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 371/22, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1482/2012-111 ze dne 9. 1. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 257/2009-85 ze dne 11. 11. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 285/2006-30 ze dne 19. 1. 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí částku 537 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná částka podle stěžovatelky odpovídá škodě, která jí vznikla nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Konkrétně v žalobě uvedla, že jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č. j. 203151/95-73, byly povoleny geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu zlato a nerosty, z nichž je možno vyrábět kovy, a to v průzkumném území Kašperské Hory - okolí. Na základě tohoto pravomocného rozhodnutí žalobkyně zaplatila v letech 1995 - 1998 v souladu s ustanoveními zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, v rozhodném znění, jednotlivým obcím v průzkumném území na poplatcích z průzkumného území celkem částku 853 790 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, č. j. 5 A 40/96-80, bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství, jímž byl jako nepřípustný zamítnut rozklad města Kašperské Hory proti výše zmíněnému rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, přičemž věc byla vrácena Ministerstvu životního prostředí (do jehož agendy věc přešla), jež poté zrušilo rozhodnutí Ministerstva hospodářství a věc vrátilo správnímu orgánu prvního stupně.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily promlčení nároku. Současně dle jejího názoru soudy konstatovaly absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, třebaže by v nečinnosti příslušných orgánů bylo možno spatřovat nesprávný úřední postup, jak prý soudy připouštějí. Dále stěžovatelka namítla, že soudy zcela opomenuly, že jí bylo odňato právo na provádění průzkumu po dobu 4 let, které měla přiznáno v původním rozhodnutí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na prvém místě Ústavní soud sděluje, že ač stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí právní řád ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jejích práv poskytuje, tj. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Tomu tedy Ústavní soud odpovídajícím způsobem upravil předmět svého přezkumu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku ústavně nekonformního posouzení promlčení nároku, nelze jí přisvědčit. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti náležitě nepřihlíží k tomu, že nezákonné rozhodnutí bylo vydáno před přijetím dnes platného zákona č. 82/1998 Sb. (konkrétně 19. 7. 1995), a proto bylo třeba aplikovat dosavadní právní předpisy, jak ostatně plyne z přechodného ustanovení §36 citovaného zákona, dle něhož platí, že odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tímto předpisem byl zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který za dobu své existence nebyl novelizován. Podle ustanovení §22 tehdy platného odškodňovacího zákona, které upravovalo promlčení nároku na uplatnění náhrady škody, platilo, že nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda, ledaže jde o škodu na zdraví (§22 odst. 2). Tato objektivní lhůta počíná plynout, jak zdůraznil Nejvyšší soud (str. 6), dnem doručení, popř. oznámení rozhodnutí, kterým mělo dojít ke škodě, a nikoli až dnem, kdy jeho nezákonnost vyšla najevo, jak je o tom mylně přesvědčena stěžovatelka. Totiž smyslem (jakékoli) objektivní promlčecí doby je stanovit maximální přípustnou dobu soudní vymahatelnosti nároku, a to nezávisle na percepci škody poškozeným, na jeho subjektivní stránce, což má svůj význam mimo jiné i pro nastolení stavu právní jistoty. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže připomněl, že pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o nezákonnosti rozhodnutí dozvěděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala.
Uvedené zákonné ustanovení je zcela jednoznačné a jiný výklad co do počátku běhu objektivní promlčecí doby ani nepřipouští. Tento výklad je přitom také plně v souladu s ustálenou (dřívější) judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k interpretaci objektivní promlčecí doby dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., jakož i judikaturou Ústavního soudu. Ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 604/13 ze dne 17. 4. 2013 (dostupném na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud stran této problematiky poznamenal, že "stanovení objektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny by mohlo vést k jeho popření pouze tehdy, pokud by s ohledem na krátkost lhůty znemožňovalo jeho faktické uplatnění. Skutečnost, že se běh doby podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. (resp. dnes podle §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) odvíjí od doručení rozhodnutí, však takovýto závěr sama o sobě neodůvodňuje. Její délka totiž poskytuje přiměřený časový prostor jak k podání procesního prostředku, jehož prostřednictvím se lze domoci zrušení nezákonného rozhodnutí, tak k rozhodnutí o něm a k následnému uplatnění nároku na náhradu případné škody." Z toho je pak zřejmé, že bylo-li nezákonné rozhodnutí stěžovatelce doručeno v červenci 1995 (což stěžovatelka nijak nezpochybnila a ani netvrdila žádné průtahy při doručování apod.) a žaloba na náhradu škody jím způsobené byla podána až v červnu 2006, nelze než uzavřít, že k uplatnění nároku došlo po uplynutí předmětné objektivní desetileté promlčecí doby, a to téměř o celý rok.
Za tohoto stavu se pak Ústavní soud již nezabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se ústavně nekonformního posouzení subjektivní tříleté promlčecí doby dle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., jakož ani jinými námitkami směřujícími proti jiným aspektům zamítnutí žaloby co do náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť by to bylo nadbytečné. Jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelů tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Vzhledem k tomu, že promlčení nároku, v jehož posouzení obecnými soudy s ohledem na výše řečené nebylo lze shledat žádný ústavně právní deficit, samo o sobě postačuje k zamítnutí žaloby v této části, nemohly by proto případné další vady vést ke kasaci napadených soudních rozhodnutí.
Pokud pak jde o námitky vztahující se k tvrzenému ústavně nekonformnímu posouzení škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nečinnosti správního orgánu vydat správní akt (poté, co vzpomínané rozhodnutí Ministerstva hospodářství bylo zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení), ani zde Ústavní soud vytýkaná pochybení neshledal. Obecné soudy vyšly z toho, že zde není splněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody, jak ji stěžovatelka vymezila, a nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud konkrétně poukázal na to, že poplatky jsou v souladu s dikcí zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, (resp. úhrady z plochy průzkumného území podle §4b téhož zákona v rozhodném znění) nedílně spjaty s vydáním povolení, a proto průtahy v rozhodování správního orgánu prvního stupně o novém povolení či nepovolení průzkumu nejsou spojeny s již zaplacenými úhradami stěžovatelkou, poněvadž ty se odvíjejí od nezákonného rozhodnutí, ve vztahu k němuž je však již nárok na náhradu škody promlčen. Pokud jde o vlastní průtahy v probíhajícím správním řízení, Nejvyšší soud stěžovatelku dále odkázal na procesní prostředky ochrany před nečinností správního orgánu.
Takovou argumentaci nepokládá Ústavní soud za rozpornou s ústavním pořádkem a ve svém důsledku vedoucí k popření práva na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. K tomu se sluší poznamenat, že dříve platný správní řád (zákon č. 71/1967 Sb.) v §50 stanovil, že dovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen nebo pokud nerozhodl ve lhůtě stanovené v §49 odst. 2. Z argumentace stěžovatelky nelze usuzovat na náležitou procesní aktivitu v tomto směru, když tvrdí, že "sám správní orgán o své nečinnosti velmi dobře ví, a nepodniká žádné opatření ve smyslu §80 správního řádu", aniž by však sama doložila své podněty odvolacímu (rozkladovému) správnímu orgánu stran realizace jeho oprávnění, které mu právě ustanovení §50 zákona č. 71/1967 Sb. svěřilo, resp. které nyní předpokládá ustanovení §80 platného správního řádu, které navíc explicite stanoví, že po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník, přičemž o této žádosti musí být nadřízeným správním orgánem rozhodnuto.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu