ECLI:CZ:US:2014:2.US.995.13.1
sp. zn. II. ÚS 995/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jany Lukešové, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, 792 01 Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2012 č. j. 8 Co 995/2012-113 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 10. srpna 2012 č. j. 7 C 100/2011-91 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou přípisy ze dne 27. 3. 2013 a dne 19. 4. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále též "Úmluva") tím, že soudy stanovily výši výživného, která nepostačovala k její obživě.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž stěžovatelka žádala zvýšení výživného vůči svému otci Vladislavu Lukešovi. Svůj požadavek opírala o tíživou sociální situaci, kdy sama jako studující byla fakticky závislá na své matce, toho času bez zaměstnání, pobírající pouze sociální dávky. Shora označeným rozsudkem rozhodl okresní soud o výživném tak, že Vladislavu Lukešovi uložil povinnost platit na výživu stěžovatelky částku 1 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2012 (výrok I). Ve zbývající uplatněné části byla žaloba stěžovatelky zamítnuta (výrok II) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, označil ho za věcně správné a pouze formálně změnil jeho výrok II, neboť byl nesprávně určen počátek vzniku vyživovací povinnosti. Odvolací soud také rozhodl o nákladech odvolacího řízení a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit Vladislavu Lukešovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 043 Kč.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti postupu nalézacího a odvolacího soudu s tím, že obě instance při určení výše výživy nezohlednily faktické příjmy Vladislava Lukeše a uvěřily jeho tvrzení, že měl pouze sezónní zaměstnání, přičemž toho času byl navíc nezaměstnaný, neboť jeho pracovní poměr skončil dne 30. 11. 2012 uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení označila stěžovatelka jako nemorální, neboť v soudním spise doložila, že je zdravotně hendikepovaná. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti nalézacích soudů a již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí být oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti nalézacích soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi omezen, proto se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadených rozhodnutí nejedná o rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli a mohlo by podstatným způsobem porušovat právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní soud u posuzovaných rozhodnutí tvrzenou intenzitu protiústavnosti neshledal.
Výživné zletilých dětí upraví soud jen na návrh. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. K námitkám předestřeným v ústavní stížnosti je třeba poznamenat, že stěžovatelka primárně nesouhlasí s posouzením skutkových zjištění soudů, zejména s tím, že soudy rozhodly na základě tvrzení, jejichž pravost rozporovala. Nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu, tvrzení o tom, že některým důkazům soud uvěřil či neuvěřil, nemůžou úspěšně zpochybnit napadená rozhodnutí a podpořit jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem.
Soudy obou instancí uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do svých rozhodnutí. Ústavní soud by mohl zasáhnout do pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že by právní závěry napadených rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s tvrzenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. V projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že se soudy obou instancí řádně zabývaly ekonomickou situací a celkovými poměry všech účastníků a členů rodiny, přičemž svou úvahu o výši výživy srozumitelně a logicky odůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obou instancí jakkoliv přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení jejich ústavně zaručených práv nezakládá. Skutečnost, že se krajský soud ztotožnil s výpovědí Vladislava Lukeše ohledně jeho příjmů, resp. že jeho výpovědi v tomto směru uvěřil, nepředstavuje samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud není povinen provést rozsáhlé dokazování, soudce je schopen vyhodnotit důkazy, které nevyžadují zvláštní odborné znalosti, samostatně. Rozporované rozsudky soudů na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí.
Druhá námitka stěžovatelky směřovala proti výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud postupoval při posuzování problematiky nákladů řízení zdrženlivě, neboť tato zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod [k tomu blíže usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 128) či sp. zn. IV. ÚS 131/08]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě excesivní interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Tento negativní jev nemůže založit ani tvrzení stěžovatelky, že je zdravotně hendikepována. V obou případech by byl závěr stejný, z toho důvodu tato námitka podle Ústavního soudu v daném případě nedosahuje ústavněprávní dimenze.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)
V Brně dne 25. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu