ECLI:CZ:US:2014:3.US.1.14.1
sp. zn. III. ÚS 1/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REZIDENCE ŠATLAVA s. r. o., sídlem Dlouhá 101, 500 03 Hradec Králové, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem Dlouhá 103, 500 01 Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 Afs 74/2013-28, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2013, č. j. 31 Af 114/2012-53, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2012, č. j. 5506/12-1500-608960, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2011, č. j. 87875/11/228914601985, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to jednak na ochranu před postupem státu vně zákonných mezí, upravených v hlavě první a druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jednak na nezávislou a nestrannou soudní ochranu podle hlavy páté Listiny.
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové, kterým tento správce daně nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 16 028 087,- Kč. Finanční úřad v Hradci Králové toto své rozhodnutí odůvodnil tak, že ke dni podání žádosti neevidoval na DPH vratitelný přeplatek, neboť přeplatek, kterého se stěžovatelka předmětnou žádostí domáhala, byl převeden na daňovou povinnost na DPH jiného daňového subjektu, a to na základě žádosti stěžovatelky ze dne 28. 1. 2008, evidované pod č. j. 23881/08/228912/5131.
Rozhodné závěry ostatních ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, podobně jako ve své kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, že platná právní úprava a její ústavně konformní výklad neumožňovaly v dané době správci daně převést její přeplatek na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, neboť zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, takovou možnost neupravoval. S přeplatkem, jako s majetkem stěžovatelky, proto v dané době nebylo možné nakládat ze strany správce daně bez formálních náležitostí daňového řízení a bez vydání příslušného rozhodnutí. Opačný postoj by byl podle stěžovatelky připuštěním naprosto volného, voluntaristického, z povahy věci nepřezkoumatelného a nekontrolovatelného jednání státu, resp. jeho orgánu, což je v elementárním rozporu se zásadami demokratického právního státu.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po posouzení připojeného spisového materiálu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující Nejvyšší správní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konkrétně brojí proti postupu, na základě kterého byl její přeplatek vrácen tak, že byl převeden na osobní daňový účet jiného daňového subjektu, byť se tak stalo na základě stěžovatelčiny vlastní žádosti, proti jejíž pravosti, resp. proti závěrům správních soudů o existenci této žádosti, však již stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem nic konkrétního nenamítá. Ústavní soud především konstatuje, že správce daně nemůže užít přeplatek na DPH k jiným účelům, než které odpovídají příslušné právní úpravě [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 550/05 ze dne 14. 9. 2006 (N 163/42 SbNU 345)]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
Ústavní soud uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutích krajského soudu a Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že "V daném případě stěžovatelka požádala správce daně ve lhůtě pro vrácení přeplatku (nadměrného odpočtu), aby jí vratitelný přeplatek vyplatil tak, že jej převede na osobní daňový účet společnosti TERRITORY ESTATES. Jelikož §59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků ukládá správci daně povinnost přijmout na úhradu daňové povinnosti daňového dlužníka i platbu od jiného daňového subjektu, nebylo žádného důvodu, proč by správce daně nemohl stěžovatelce vrátit přeplatek způsobem, který sama zvolila. Jak správně uvedl krajský soud, stěžovatelka mohla volně disponovat s vratitelným přeplatkem. Rozhodla-li se využít jej na úhradu daňové povinnosti jiného daňového subjektu převodem přeplatku na jeho osobní daňový účet, neexistovala žádná právní norma, která by takový postup znemožňovala a opravňovala správce daně k tomu, aby odmítl vrátit přeplatek způsobem určeným stěžovatelkou."
Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Rovněž pokud jde o námitku stěžovatelky, že správce daně nevydal o vrácení přeplatku na dani žádné rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (odstavce č. 64 a násl. rozhodnutí) nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu