ECLI:CZ:US:2014:3.US.1021.14.1
sp. zn. III. ÚS 1021/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sibera, zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem, Za Humny 1299/13, Opava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. ledna 2012 č. j. 10 C 359/2007-140, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 2012 č. j. 57 Co 315/2012-175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 25 Cdo 2366/2013-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že považuje obecnými soudy zvolený způsob aplikace práva za porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, což zdůvodnil tím, že exekuce na jejich základě nařízené mají na něho likvidační účinek.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti JUDr. Pavlu Lasákovi, advokátovi, na náhradu škody, resp. na zaplacení částky 1 117 075 Kč s příslušenstvím a renty ve výši 932 Kč měsíčně s příslušenstvím, včetně případného zvýšení procentní výměry důchodů, a dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 75 094 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 73 375,40 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 12 360 Kč, a to v měsíčních splátkách po 1 000 Kč z každé částky.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrzen a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 73 632 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
4. Nutno dodat, že tato soudní rozhodnutí byla vydána poté, co v projednávané věci Ústavní soud svým nálezem ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 (N 119/61 SbNU 729) zrušil rozhodnutí soudů všech stupňů, tj. rozsudek okresního soudu ze dne 26. 5. 2008 č. j. 10 C 359/2007-32, rozsudek krajského soudu ze dne 11. 12. 2008 č. j. 57 Co 429/2008-61 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 3369/2009-109, a to z důvodu, že se soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele, že námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl, je v rozporu s dobrými mravy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud dospěl znovu k závěru, že (stěžovatel) neprokázal existenci takového právního vztahu s žalovaným, z něhož by vyplynula jeho povinnost podat za něj (stěžovatele) žalobu k uplatnění jiných pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli než těch, které byly projednány a rozhodnuty ve věcech vedených u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 225/94, 8 C 402/92 a 8 C 114/93. Dále dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčen. Promlčecí doba začala běžet dne 4. 6. 2003, protože od tohoto dne bylo stěžovateli známo, že žalovaný žalobu nepodá ani nerozšíří, takže mohl a měl jednat sám a vůči žalovanému uplatnit nárok na náhradu škody, k uplatnění nároku však došlo až dne 4. 4. 2007, resp. 16. 5. 2008, kdy byla žaloba rozšířena, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný způsobil škodu úmyslně. Pokud stěžovatel požadoval náhradu za ztrátu důchodu za období od 4. 6. 2003 od 31. 5. 2008, byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že ukončil s žalovaným veškerou spolupráci, a proto mu nemohl dát pokyn k podání žaloby. Námitku promlčení přitom okresní soud nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť nebyly zjištěny žádné závažné důvody, které by stěžovateli bránily včasnému uplatnění nároků u soudu. Krajský soud se pak se závěry okresního soudu ztotožnil.
6. Obecné soudy podle stěžovatele měly porušit jeho ústavně zaručená práva tím, že vadně aplikovaly promlčení a rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Tvrdí, že žalovaný svým chováním a klamavými informacemi cíleně a vědomě vytvářel podmínky pro pozdější uplatnění námitky promlčení ve sporu o náhradu škody, kterou zavinil svým neprofesionálním přístupem, konkrétně tím, že nerozšířil žalobu ve věci sp. zn. 10 C 225/94 o další nároky za ztrátu na výdělku, které v průběhu řízení dospěly, a nepřevzal rozsudek okresního soudu ze dne 11. 8. 2000 č. j. 10 C 225/94-39 (resp. nevyzvedl jej v úložní lhůtě), přičemž ho klamavě dva a půl roku informoval o tom, že tento rozsudek nebyl doručen ani vyhotoven. Poté, co dne 4. 6. 2003 nahlédl do spisu, prý zjistil, že tento rozsudek je již pravomocný. Tímto postupem žalovaný zmařil možnost zvrátit nepříznivý výsledek sporu před okresním soudem podáním opravného prostředku.
7. Soudům všech stupňů pak stěžovatel vytýká, že nereflektovaly jeho tezi, že z právního vztahu vyplynula povinnost žalovaného uplatnit jiné pracovněprávní nároky vůči bývalému zaměstnavateli než ty, které byly projednány v řízením vedeném pod sp. zn. 10 C 225/94, ve kterém byl projednáván nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, což vyplývá z plné moci udělené žalovanému a z toho, že jako laik nemohl vědět, že je třeba žalobu průběžně rozšiřovat, aby se nárok nepromlčel. S ohledem na to stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že pokud by na jednání žalovaného jako osoby práva znalé bylo požito přísnější měřítko, námitka promlčení jím vznesená by byla shledána rozpornou s principem výkonu práva v souladu s dobrými mravy.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k otázce materiálního "vyčerpání" však srov. níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných ve formě nálezu.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně posoudily otázku (ne)porušení povinností ze strany žalovaného, jde-li o uplatnění stěžovatelova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a dále že neshledaly námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl, rozpornou s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). Ústavní soud nemůže v prvé řadě přehlédnout, že v souzené věci bylo zamítnutí žaloby postaveno na dvou samostatných důvodech, a to v tom smyslu, že ke stejnému výsledku řízení (tedy zamítnutí žaloby), by postačovala existence jen jednoho z nich. Toto má význam i v souzené věci, neboť obstojí-li v testu ústavnosti jen jeden z těchto důvodů, pak obstojí i celé soudní rozhodnutí, resp. příslušný výrok takového rozhodnutí. V návaznosti na to nutno upozornit, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání nenapadl závěry soudů nižších stupňů, podle nichž (stěžovatel) neprokázal existenci takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by plynula povinnost žalovaného podat jménem stěžovatele žalobu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nenapadá, a tudíž Ústavní soud nemá důvod, proč by z něj nemohl vycházet. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti z toho dále plyne, že stěžovatel řádně nevyčerpal jím podané dovolání jakožto procesní prostředek k ochraně svého práva; toto sice podal, avšak v jeho rámci neuplatnil všechny námitky, které uplatnit mohl a měl. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti pak Ústavní soud nemůže přezkoumat ústavnost závěrů soudů nižších stupňů v daném ohledu učiněných, a tudíž musí prvně uvedenou námitku jako nepřípustnou odmítnout. V důsledku toho nelze věcně projednat ani celou ústavní stížnost, neboť i kdyby Ústavní soud shledal, že druhý důvod zamítnutí žaloby (tj. promlčení) je ústavně nekonformní, nemohl by (resp. neměl by jak) dospět k závěru, že neobstojí rovněž napadené rozhodnutí.
12. Ústavní soud však pokládá za vhodné se vyjádřit k závěrům obecných soudů týkajících se námitky promlčení, a to s ohledem na v dané věci vydaný kasační nález sp. zn. I. ÚS 548/11, ve kterém Ústavní soud vytknul obecným soudům, že jejich rozhodnutí je "nepřezkoumatelné", neboť se v jeho odůvodnění nijak nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že námitka promlčení, kterou žalovaný vznesl, je v rozporu s dobrými mravy. Jak patrno z napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud v prvé řadě dospěl k závěru, že stěžovatel tuto svou námitku vznesl opožděně, tedy až v odvolacím řízení, a tudíž tato nemohla být odvolacím důvodem (§205a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nadto však - podle instrukcí Ústavního soudu - vyzval stěžovatele, aby svá tvrzení doplnil a označil k jejich prokázání důkazy. Stěžovatel ve svém vyjádření poukázal na jednání žalovaného, které mělo za následek vznik údajné škody (a to v podstatě shodně s tím, co je uvedeno v ústavní stížnosti), okresní soud však dospěl k závěru, že daná námitka není důvodná, neboť - ve stručnosti řečeno - na straně stěžovatele nebyly zjištěny žádné důvody, které by mu bránily uplatnit svůj nárok na náhradu škody včas. Téhož názoru byl i krajský soud, neboť ani ten nezjistil, že by existovaly výjimečné okolnosti, pro které by bylo možné považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Znovu se danou otázkou zabýval i Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, za jakých podmínek nelze námitku promlčení akceptovat, a který následně přezkoumal závěry odvolacího soudu s tím výsledkem, že jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Závěrům Nejvyššího soudu nelze přitom z hlediska ústavnosti nic vytknout, což platí i pro závěry soudů nižších stupňů postavené na absenci výjimečných důvodů, pro které by v daném případě námitka promlčení nemohla z hlediska mravních principů obstát. V prvním případě (tj. ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu) totiž stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní výhrady nevznáší, ve druhém pak jen polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, které stěžovatelovy důvody neshledaly natolik závažnými, že by bylo možné hovořit o výjimečných okolnostech. Jde-li o otázku věcné správnosti těchto závěrů, Ústavnímu soudu je nepřísluší přezkoumávat (viz výše), ledaže by bylo možné považovat úvahy obecných soudů za skutečně "extrémní". To však zjevně není tento případ.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ten jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu