ECLI:CZ:US:2014:3.US.1024.14.1
sp. zn. III. ÚS 1024/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Soukupové, zastoupené JUDr. Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Korunní 79, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 4151/2013-186 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 54 Co 444/2012-130 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 č. j. 16 C 81/2010-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 1, článku 90 a článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 54 Co 444/2012-130 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 č. j. 16 C 81/2010-69, jímž zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala uložení povinnosti žalované ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o. zaplatit jí 19 900 Kč oproti povinnosti vydat jí hrnec Zepter s poklicí a ruční mixér; přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelčino odstoupení od smlouvy nebylo důvodné, protože hrnec s poklicí - oproti jejímu tvrzení - speciální deklarované vlastnosti měl, a to jak ohledně úniku páry tak úspornosti a rychlosti vaření, které byly dány vyšší teplotou a tlakem při vaření oproti hrncům jiných výrobců.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 4151/2013-186 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, protože namítané vady řízení a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obvodnímu soudu vytýká, že nenařídil doplnění znaleckého posudku (o zkoumání skutečné hodnoty pracovního tlaku a teploty v hrnci při vaření), následkem čehož nemohl znalec na většinu položených otázek relevantně odpovědět, a za vadu má i to, že soud znalce nevyslechl, neboť jeho výslech mohl požadavek k doplnění znaleckého posudku podpořit. Krajský soud pak stěžovatelka kritizuje proto, že neprovedl důkaz protokolem autorizovaného metrologického střediska Pavel Vostrý - Regotherm o zkoušce ze dne 29. 6. 2012, což mohlo mít význam i pro srovnávané hrnce ve znaleckém posudku, a podrobně vysvětluje, proč tuto listinu nemohla předložit již soudu prvního stupně. Stěžovatelka je také názoru, že v dovolání uvedla jak dovolací důvod, tak i to, v čem spatřuje jeho přípustnost, a Nejvyššímu soudu poté vytýká, že při posuzování přípustnosti dovolání "vůbec nereflektoval", že se jedná o spotřebitelský spor.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z kautel tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení by nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad; jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Protokol autorizovaného metrologického střediska nemohl být odvolacím soudem proveden k důkazu z důvodu zásad neúplné apelace, přičemž o žádnou z výjimek ze zákazu uplatňování nových důkazů v odvolacím řízení zde nešlo, včetně výjimky ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.; pozdní předložení důkazu tkvící v subjektivních poměrech na straně stěžovatelky jde jen k její tíži.
Co do přípustnosti stěžovatelčina dovolání se patří poznamenat, že ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., v rozhodném znění, vskutku připouští dovolání ve vztazích ze spotřebitelských smluv, i když bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč; to však neznamená, že dovolání podané v takové věci je projednatelné bez dalšího, neboť i zde platí, že je zapotřebí vymezit dovolací důvod a především uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu