ECLI:CZ:US:2014:3.US.1048.14.1
sp. zn. III. ÚS 1048/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Tyršova 1714/27, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013 č. j. 91 E 82/2010-176 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013 č. j. 66 Co 590/2013-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v její exekuční věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2013 č. j. 66 Co 590/2013-265 potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013 č. j. 91 E 82/2010-176, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost uplatněná z důvodu, že věci výkonu rozhodnutí prodejem jejích nemovitostí nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2010 č. j. 91 E 82/2010-25, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2010 č. j. 66 Co 685/2010-85, rozhodovali vyloučení soudci. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nepřípustnosti stěžovatelčiny žaloby, neboť jí tvrzený důvod není tím, který lze dle ustanovení §254 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. jako jediný zmatečnostní důvod uplatnit při výkonu rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že předmětem vykonávacího řízení je výlučně náhrada nákladů Statutárního města Ostrava (oprávněného) vynaložených na právní zastoupení, které však podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 nelze považovat za účelně vynaložené, jestliže statutární město má k plnění svých úkolů k dispozici specializované orgány a odborný aparát. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy měly k tomuto nálezu ve výkonu rozhodnutí přihlédnout, ačkoli náklady řízení byly statutárnímu městu přiznány dříve, než uvedené nálezové závěry byly obecnými soudy přijaty za své. Názor, podle kterého je žaloba pro zmatečnost přípustná pouze proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, nepovažuje stěžovatelka rovněž za správný, protože potvrzení negativního rozhodnutí soudu prvního stupně má zcela totožný dopad do jejích práv.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být - v obecné poloze - posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy totiž aplikovaly adekvátní podústavní právo, a jeho výklad nevzbuzuje žádné pochyby. V řízení o výkon rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost přípustná jen tehdy, rozhodl-li odvolací soud o odvolání nikoli věcně (když je odmítl nebo odvolací řízení zastavil); ustanovení §254 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. vystihuje potřebu podrobit přezkumu rozhodnutí, jež sice vydal soud odvolací, nicméně bez toho, že by jim předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně v téže otázce, a svojí povahou je tím vydaným (cum grano salis) v "prvním stupni". Tam, kde odvolací soud skutečně rozhoduje ve "stupni druhém", žalobu pro zmatečnost podat nelze (srov. Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, str. 778). Odlišný názor stěžovatelky je vzhledem k jednoznačnému znění rozhodného ustanovení neakceptovatelný, a to očividně.
Jestliže stěžovatelka tvrdí, že se ve vykonávacím řízení vyskytla "zmatečnost" ve smyslu rozhodování vyloučenými soudci, byl jí k dispozici spíše institut zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2099).
Stěžovatelčina námitka údajnou neúčelností nákladů vynaložených na zastoupení oprávněného advokátem je evidentně bezcenná, neboť směřuje do řízení nalézacího, nikoli do řízení předmětného, o žalobě pro zmatečnost (v němž oba soudy rozhodly o nákladech řízení tak, že žádnému účastníků jejich náhradu nepřiznaly); ostatně o této námitce již Ústavní soud dříve rozhodl, a to usnesením sp. zn. II. ÚS 1003/11 ze dne 30. 8. 2011, jímž tamní stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu