ECLI:CZ:US:2014:3.US.1060.14.1
sp. zn. III. ÚS 1060/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Pavláčkové, zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Vránova 39, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2013 č. j. 15 Co 386/2013-111 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2013 č. j. 249 EC 71/2010-89, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §96 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 18. 3. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2014, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 10 000 Kč.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení §96 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který odůvodnila tvrzením, že citované ustanovení "je protiústavní, neboť jeho aplikace znamená porušení práv strany žalované na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a rovnosti účastníků řízení dle ustanovení čl. 96 Listiny."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Český inkasní kapitál, a. s. se sídlem v Praze 1 (dále jen "žalobce") se žalobou podanou k Městskému soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") dne 24. 4. 2010 domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím.
Podáním došlým nalézacímu soudu dne 9. 4. 2013 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že stěžovatelka dlužnou částku zaplatila, tj. jistinu ve výši 10 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 2 358,70 Kč a část nákladů řízení ve výši 7 218,30 Kč.
Dne 1. 8. 2013 usnesením č. j. 249 EC 71/2010-89 nalézací soud řízení zastavil (výrok I), žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III).
Dne 16. 12. 2013 usnesením č. j. 15 Co 386/2013-111 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce do výroku II usnesení nalézacího soudu ze dne 1. 8. 2013 č. j. 249 EC 71/2010-89 tento výrok o nákladech řízení změnil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok I) a povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 270 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok II). Poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývá, že žalobce vzal svou žalobu na zaplacení peněžitého plnění zpět pro pozdější chování žalované stěžovatelky, která žalovanou částku včetně požadovaného zákonného příslušenství žalobci uhradila až po podání žaloby, tudíž z procesního hlediska to byla právě žalovaná, která zavinila zastavení tohoto řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu (§151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 238/2007). Odvolací soud se dále vyjádřil k námitkám stěžovatelky obsaženým ve vyjádření k odvolání žalobce a uvedl, že zpětvzetí žaloby ze dne 9. 4. 2013 společně s napadeným usnesením nalézacího soudu o zastavení řízení ze dne 1. 8. 2013 bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 8. 2013 a jejímu právnímu zástupci dne 13. 10. 2013. Nesouhlas stěžovatelky se zpětvzetím žaloby je bez právního významu, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením prvního jednání ve věci (§96 odst. 4 o. s. ř.) a nalézací soud nijak nepochybil, pokud stanovisko žalované k úplnému zpětvzetí žaloby vůbec nezjišťoval.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením ze dne 16. 12. 2013 č. j. 15 Co 386/2013-111 odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky "tím, že s odkazem na ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. nevyhověl odvolání stěžovatelky, resp. se jím ani nezabýval, odepřel stěžovatelce právo na vyjádření se ke zpětvzetí žaloby, to vše v situaci, kdy soud měl k dispozici tvrzení stěžovatelky o tom, že má na projednání věci ekonomický zájem (že jí hrozí povinnost úhrady nákladů řízení za situace, kdy je přesvědčena o tom, že nároky žalobce požadované v tomto řízení nejsou oprávněné) ... ." Stěžovatelka dále uvedla, že porušení svých základních práv a svobod spatřuje hlavně v tom, "že je povinna uhradit, a již i uhradila, náklady řízení za soudní řízení, které nezahájila, ve kterém soud ani meritorně nerozhodoval o tom, jestli má vůči ní žalobce nějaký nárok a jestli na něj stěžovatelka platila nebo ne, a že se proti takovému postupu nemohla a nemůže před obecnými soudy bránit."
Stěžovatelka v ústavní stížnosti též polemizovala s argumenty Ústavního soudu obsaženými v nálezu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1860/12, dle něhož je ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, nicméně musí být vykládáno a aplikováno ústavně konformním způsobem, a tvrdila, že "[t]akovouto aplikací je silně narušena víra v právo a právní řád." Zrušením tohoto ustanovení by se dle stěžovatelky vůbec nic nestalo, naopak by to přineslo řadu výhod, jež stěžovatelka specifikovala.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především neakceptoval tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud nevyhověl jejímu odvolání, resp. se jím ani nezabýval, neboť je evidentní, že odvolání stěžovatelka nepodala. Pokud jím měla na mysli své vyjádření k odvolání podanému žalobcem, nutno konstatovat, že odvolací soud se s jejími námitkami ve vyjádření obsaženými dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní stížnost je tak pouze nedůvodnou polemikou se zákonným postupem odvolacího soudu, který z důvodu zpětvzetí návrhu pro pozdější chování stěžovatelky řízení zastavil, aniž by zjišťoval její názor, a stěžovatelku zavázal nahradit žalobci náklady řízení. Odvolací soud své rozhodnutí dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnil a Ústavní soud nemá, co by napadenému rozhodnutí z ústavněprávního hlediska vytknul.
Zákonné principy spravedlivého procesu obsažené v ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř., a týkající se postupu při zpětvzetí návrhu, k němuž došlo dříve, než začalo jednání, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti; obdobně tak Ústavní soud činí i ve vztahu k právní úpravě náhrady nákladů občanskoprávního řízení aplikované nalézacím soudem a odvolacím soudem při rozhodování o nákladech řízení.
S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. neobsahoval jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci a byl rovněž shledán zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu