ECLI:CZ:US:2014:3.US.108.14.1
sp. zn. III. ÚS 108/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Zákravským, advokátem se sídlem v Šumperku, Langrova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 6 Tdo 367/2013-176, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2010 sp. zn. 2 To 118/2010 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. srpna 2010 č. j. 16 T 7/2009-5920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 9. ledna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shledán vinným ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi ve smyslu ustanovení §232a odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), ve znění účinném do 31. prosince 2009, a trestného činu znásilnění ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona, ve znění účinném do 31. srpna 2006, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle krajského soudu stěžovatel spolu s dalšími dvěma muži donutil poškozenou Janu B. (jedná se o pseudonym) aplikovat si pervitin, přičemž následně využil jejího omámení a přes fyzický i verbální odpor s ní opakovaně uskutečnil pohlavní styk a následujícího dne ji na čerpací stanici "prodal" dalšímu spoluobžalovanému za účelem výkonu prostituce. Stěžovatel byl ze spáchání tohoto skutku usvědčen částečně vlastním doznáním a především svědeckou výpovědí poškozené Jany B. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto. Nejvyšší soud následně odmítl i stěžovatelovo dovolání, neboť jej stěžovatel nepodal z důvodů uvedených v zákoně.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele bylo jeho právo na spravedlivý a zákonný proces porušeno tím, že byl pro účely jeho přítomnosti při veřejném zasedání u odvolacího soudu převezen z věznice v Rakouské republice, aniž by bylo o tomto jeho "vydání" pravomocně soudem Rakouské republiky rozhodnuto. Tím pádem nemělo jeho vydání, a z něj odvozená přítomnost u konaného veřejného zasedání žádný zákonný podklad a stěžovatel neměl být veřejnému zasedání přítomen, což by bránilo jeho konání, popř. neměl být omezen na osobní svobodě, neboť pro takové omezení neexistoval právní podklad. Vrchní soud neměl za této procesní situace o stěžovatelově odvolání rozhodnout, a pokud tak učinil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Podstatou stěžovatelovy stížnosti je námitka, že neexistoval žádný právní podklad pro stěžovatelovu přítomnost u veřejného zasedání konaného odvolacím soudem za současného omezení stěžovatelovy osobní svobody, a tudíž pro konání takového zasedání, a v důsledku toho i pro zamítnutí jeho odvolání. K tomu musí Ústavní soud poznamenat, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti především efektivní ochrana před porušením základních práv a svobod ze strany orgánů veřejné moci, vykonávajících pravomoci na základě právního řádu České republiky. Ústavní soud pak neposuzuje a nenapravuje každé formalistické pochybení, kterého se tyto orgány veřejné moci dopustí, nýbrž je oprávněn zasáhnout jen proti takovému neoprávněnému omezení základních práv, které se nějak reálně negativně projeví v osobní sféře postižené osoby. Z odůvodnění ústavní stížnosti přitom není příliš zřejmé, jak mohla být stěžovatelovou přítomností u veřejného zasedání dovolávaná procesní ústavní práva reálně negativně zasažena, tedy porušena. Co se procesních práv týče, pak tyto byly postupem soudu naopak naplněny a jím vydaný rozsudek tak byl vydán za dodržení všech principů spravedlivého procesu. Pokud jde o omezení osobní svobody, pak je třeba vzít v potaz, že stěžovatel je osobou odsouzenou k trestu odnětí svobody v Rakouské republice a vydanou do České republiky za účelem trestního řízení; v takové situaci by bylo jeho propuštění na svobodu na území České republiky nepřijatelné. Skutečnost, že byl stěžovatel donucen zúčastnit se veřejného zasedání, rovněž nepředstavuje ústavně nepřijatelné omezení jeho základních práv, neboť taková praxe je u osob odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zcela standardní, když k ní dochází právě za účelem ochrany stěžovatelových ústavních procesních práv (v teorii je tento jev označen jako negativní vertikální působení základních práv a svobod). Ústavní soud tedy shrnuje, že v postupu orgánů veřejné moci České republiky neshledal žádnou možnost porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Posoudit dodržení ústavních procesních práv stěžovatele v důsledku zásahu orgánů Rakouské republiky (tj. Landsgericht für Strafsachen Wien) není v působnosti Ústavního soudu, neboť ten může rozhodovat otázky v jurisdikci České republiky. Lze tedy uzavřít, že od okamžiku předání stěžovatele do pravomoci orgánů České republiky neshledal Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, a Ústavní soud nemá ve stěžovatelově případě pravomoc posoudit, zda k takovému porušení došlo před zmíněným okamžikem stěžovatelova předání do České republiky.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti tvrzenému zásahu orgánů Rakouské republiky jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu