ECLI:CZ:US:2014:3.US.1138.14.1
sp. zn. III. ÚS 1138/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2013 č. j. 13 Co 435/2013-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 25. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jehož vydáním dle stěžovatelova tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a 2 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v předmětném řízení vystupoval stěžovatel jako povinný, jehož nemovitost měla být v rámci vykonávacího řízení prodána. Dražba zmíněné nemovitosti skutečně proběhla a Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") udělil usnesením ze dne 7. června 2013 č. j. 18 E 77/2007-206 vydražiteli Petru Palečkovi, oprávněnému z předmětného vykonávacího řízení, příklep na vydraženou nemovitost za nejvyšší podání 13 200 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl, když se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že provedení dražby bránila jím podaná vylučovací žaloba. Vzhledem k tomu, že tuto žalobu podal stěžovatel, jako povinný, lze ji v podstatě bez dalšího označit za zjevně nedůvodnou, neboť k podání vylučovací žaloby není povinný aktivně legitimován ex lege.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti předně uvádí, že jím podaná stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť do podobné situace, spočívající v neúctě orgánů veřejné moci k vlastnictví jednotlivce, se může dostat i velké množství dalších lidí. Soudy dle stěžovatele nesplnily svou povinnost zakotvenou v čl. 90 Ústavy České republiky, když upřednostnily výše uvedený výkon rozhodnutí, před jiným výkonem rozhodnutí (v řízení sp. zn. 18 E 20/2007), v němž stěžovateli svědčí právo na vyklizení předmětné nemovitosti, jako důsledek protiprávního jednání oprávněného z řízení vedeného pod sp. zn. 18 E 77/2007, spočívajícího v obsazení a zastavění části tohoto stěžovatelova pozemku. Oprávněný, kterému byla nemovitost v dražbě přiřčena, je tedy vůči stěžovateli rovněž v postavení dlužníka a obecné soudy se tímto problémem odmítly zabývat s tím, že může být vyřešen ve sporu o vlastnictví nemovitosti, resp. výkonem rozhodnutí prodejem této nemovitosti oprávněnému z řízení sp. zn. 18 E 77/2007. Vyčkávání obecných soudů s výkonem stěžovatelovy pohledávky je tak nepřípustné, neboť předmětný výkon rozhodnutí nebyl zrušen a povinnost měla být dávno splněna. Stěžovatel naopak žádal zastavení řízení sp. zn. 18 E 77/2007, aby mohla být přednostně vyřešena jím zahájená řízení. Stěžovatel rovněž navrhoval uhradit dlužnou částku prostřednictvím splátkového kalendáře, namísto prodeje nemovitosti, jehož provedením a chováním oprávněného vzniknou mnohem větší škody, než jaké představuje výše stěžovatelova dluhu. Stěžovateli nebylo rovněž umožněno brojit proti znaleckému posudku, o který soud ve vykonávacím řízení opřel své zásadní závěry. Stěžovatel dále vyjmenoval řadu faktických chyb předmětného posudku. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Vzhledem k charakteru stěžovatelem uplatněných námitek je třeba v první řadě připomenout i stěžovateli známý závěr, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tak povolán k nápravě jejich pochybení, spočívajících v nesprávnosti či "běžné" nezákonnosti jejich postupu a rozhodování. Zasáhnout do činnosti nezávislých soudů může Ústavní soud toliko tehdy, došlo-li by jí k neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod účastníků soudního řízení. Stěžovatel si je dle odůvodnění ústavní stížnosti tohoto závěru vědom, avšak sám žádné konkrétní námitky ohledně porušení jeho ústavních práv nevznáší a relevantnost jeho stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že předmětná problematika přesahuje jeho osobní zájmy. V tom však opodstatněnost ústavní stížnosti spatřovat nelze. Ústavní soud tedy přistoupil k přezkoumání toho, zda krajský soud svým rozhodnutím nevykročil z mantinelů daných mu zejména hlavou pátou Listiny, přičemž shledal, že se tak nestalo.
7. Významná část stěžovatelem uplatněných námitek nesouvisí dle Ústavního soudu s napadeným rozhodnutím, potvrzujícím usnesení o udělení příklepu v dražbě, a měly být stěžovatelem uplatněny v předchozích fázích vykonávacího řízení (námitky stran znaleckého posudku) či jiném vykonávacím řízení (námitky stran nevyklizení pozemku ze strany oprávněného). K tomu dokonce došlo, a to v řízení před Ústavním soudem, když např. stěžovatelovy námitky stran správnosti znaleckého posudku, vypracovaného k analýze atributů předmětné nemovitosti za účelem jejího ocenění, byly odmítnuty usnesením sp. zn. IV. ÚS 450/13 ze dne 25. 2. 2013. Je tedy logické, že stěžovatelova snaha polemizovat dále s těmito závěry se již nemůže setkat s úspěchem.
8. Zvláště je třeba se zabývat pouze námitkou, zda stěžovatelem podaná vylučovací žaloba měla být překážkou vydání napadeného rozhodnutí. Ani této námitce však nelze přiznat punc opodstatněnosti. K podání vylučovací žaloby v exekučním řízení nemůže, už z podstaty této žaloby, být aktivně legitimována osoba povinná v tomtéž řízení, neboť tím by byl účel vykonávacího řízení snadno zpomalen či zcela ohrožen. Závěr krajského soudu, dle nějž je stěžovatelem podaná vylučovací žaloba zjevně neopodstatněná, tak nelze považovat za svévolný či nespravedlivý.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu