ECLI:CZ:US:2014:3.US.1141.14.1
sp. zn. III. ÚS 1141/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Jitky Malé, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. 22 Co 157/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydané v její občanskoprávní věci.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení částečně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 21 C 285/2009 tak, že v plném rozsahu zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalovanému (Hlavní město Praha) domáhala zaplacení 19 064 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena tím, že si v důsledku duplicitního zápisu vlastnického práva musela obstarat právní zastoupení, jehož náklady představují žalovanou částku.
Městský soud neshledal žalobu důvodnou, neboť naznal, že stěžovatelkou vynaložené náklady na právní služby není možné kvalifikovat jako účelné a potřebné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem nesouhlasí, a má za to, že za dané situace neměla jinou možnost, než si právní zastoupení obstarat; současně podrobuje kritice odvolacím soudem podaný výklad pojmu "adekvátní příčinná souvislost", který dle jejího názoru není v souladu se závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.
Z hlediska relevantních kritérií ústavněprávního přezkumu totiž stěžovatelkou oponovanému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není co vytknout, neboť jím podanému odůvodnění závěru, že stěžovatelkou vynaložené náklady na právní služby v daném kontextu (rovněž prizmatem teorie adekvátní příčinné souvislosti, jejíž doktrinální základy byly přehledně prezentovány v odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05) nebyly vynaloženy účelně a potřebně, je srozumitelné, adekvátně racionální a lze je zastávat. Z ústavněprávního hlediska přitom není podstatné, že stěžovatelka předkládá argumentaci, na jejímž základě by bylo možné dospět i k závěru jinému; i kdyby jej Ústavní soud mínil zastávat, k důvodnosti ústavní stížnosti to nestačí (viz výše podané vymezení jeho vztahu k obecným soudům). Sluší se proto již pouze dodat, že ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 312/05 není v dané věci zcela přiléhavý, neboť v tam projednávané věci nárokovaná náhrada škody vycházela z porušené obligační povinnosti, zatímco stěžovatelkou nárokovaná náhrada škody má zjevně mimosmluvní charakter.
Pouze pro úplnost je namístě zaznamenat, že již ze samotné formulace Ústavnímu soudu předkládané otázky vyplývá, že stěžovatelka, jednak (s výjimkou citací odkazovaných ustanovení Listiny a Ústavy) argumentačně nikterak nepřechází do ústavněprávní roviny, a jednak přehlíží instrumentální odlišnost institutů dovolání (jež nebylo v dané věci ex lege přípustné) na jedné straně a ústavní stížnosti na straně druhé.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v rozhodném znění upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu