ECLI:CZ:US:2014:3.US.1169.14.1
sp. zn. III. ÚS 1169/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Veroniky Kyralové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, AK se sídlem Trojanova 12, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2014 č. j. 49 C 2137/2013-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhala zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení 7 200 Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na postup podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť měla za to, že její věc je naléhavá a měla by být projednána přednostně.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela v říjnu 2003 s žalovanou Hypoteční bankou, a. s., smlouvu o hypotečním úvěru, na jejímž základě úvěr splácela. V měsíční splátce úvěru byl zahrnut i poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč. Žalobou proti žalované se stěžovatelka domáhala zaplacení žalované částky představující 48 měsíčních poplatků za období od 17. 8. 2009 do 17. 8. 2013 s tvrzením, že ujednání o bankovním poplatku bylo neplatné z důvodů vyložených v žalobě. Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatelce nepřisvědčil a po provedeném dokazování žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyložila důvody, pro které měla za to, že její věc nelze vnímat jako bagatelní, a upozornila, že obecné soudy v předmětných věcech nerozhodují jednotně. Dále namítla porušení svého práva na zákonného soudce, neboť soud pro vyřízení její věci zřídil speciální senát (49 C), do kterého přidělil soudce, JUDr. Michala Holuba, který byl v té době znám svým odmítavým postojem k nároku uplatňovaného stěžovatelkou. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce stáhl případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením a zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech i tím, že jí doručil vyjádření banky až po vydání rozhodnutí ve věci samé, které navíc učinil bez nařízení jednání. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že na straně soudu došlo k pochybení v procesu dokazování v důsledku tzv. opomenutím důkazu; právní závěry soudu stěžovatelka označila za svévolné a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obvodnímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany a setrvala na tvrzení, že ujednání o poplatku bylo neurčité a nesrozumitelné, neboť nebylo zřejmé, jaké služby a úkony se banka zavázala poskytovat, a v této souvislosti oponovala argumentaci soudu založené na zásadě pacta sunt servanda. Stěžovatelka namítla, že se soud dostatečně nezabýval porušeními zákona o ochraně spotřebitele bankou, která dle jejího názoru způsobila následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), nesprávně posoudil ochranu spotřebitele zakotvenou v občanském zákoníku a nesprávné bylo též posouzení souladu smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy. Stěžovatelka měla rovněž za to, že napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
Stěžovatelka nesouhlasila ani s rozhodnutím o nákladech řízení, namítla, že se obvodní soud řádně nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., zpochybnila, že by žalovaná banka potřebovala využít služeb advokáta a v závěru ústavní stížnosti uvedl, že dle jejího právního názoru byly současně dány důvody hodné zvláštního zřetele otevírající cestu k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
O posledně zmíněnou situaci se jedná i v projednávaném případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Pokud stěžovatelka nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti, z níž vzešel citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13, namítla, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně a nadto byla věc přidělena soudci, který se proti danému typu sporů negativně vymezil, resp. že jí bylo nesprávným (shora popsaným) postupem soudu odňata možnost jednat před tímto soudem, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto námitky mohla uplatnit v žalobě pro zmatečnost. Stěžovatelčina argumentace se v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení, překrývá s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Stěžovatelka neuvedla, zda žalobu pro zmatečnost podala, tj. že vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto striktně vzato by ústavní stížnost v této části mohla být odmítnuta i podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1325/14 dostupné na http.nalus.usoud.cz).
S přihlédnutím k citovanému judikátu však Ústavní soud mimo ústní a jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl v senátu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud postupoval v projednávané věci tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu urychlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu