ECLI:CZ:US:2014:3.US.1185.14.1
sp. zn. III. ÚS 1185/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Aleny Hanzíkové a 2. Vladimíra Hanzíka, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. 33 Cdo 1204/2013-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu hlavy páté Listiny, "zakotvující ve své celistvosti právo na spravedlivý proces".
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012 č. j. 13 Co 454/2012-131 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 5. 2012 č. j. 34 C 50/2011-86, vydané v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, v němž stěžovatelé vystupovali jako žalobci a Milan Bureš jako žalovaný, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc byla posledně uvedenému soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelé mohou svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o (řádných a mimořádných) opravných prostředcích, které jim zákon (občanský soudní řád) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Závěrem možno dodat, že pokud stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší soud dopustil procesního pochybení, když posuzoval dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (část první, čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), s tím, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán až dne 8. 4. 2013, pak daný předpoklad není správný, neboť jak plyne z kopie tohoto rozsudku, jež je přiložena k ústavní stížnosti, k jeho vydání Městským soudem v Praze došlo již dne 28. 11. 2012 (a právní moci nabyl dne 17. 1. 2013). Z tohoto důvodu není třeba se zabývat otázkou, zda by tvrzené pochybení nemohlo založit výjimku ze "standardního" postupu Ústavního soudu v případě ústavních stížností směřujících proti kasačnímu rozhodnutí nadřízeného soudu, kdy je věc vrácena soudu nižšího stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu