ECLI:CZ:US:2014:3.US.1242.14.1
sp. zn. III. ÚS 1242/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Zemkova 1538/20, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 2 To 2/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2014, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 2 To 2/2014.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 0 Nt 158/2012, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla dne 18. 12. 2012 zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 585/2012. Ve věci bylo dále dne 1. 2. 2013 rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 Nt 201/2013, a tímto usnesením byla podle §71a trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle §71 odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo konstatováno, že nadále trvají vazební důvody dle §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, dne 26. 2. 2013, sp. zn. 6 To 72/2013. Dne 26. 2. 2013 současně rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 6 KZV 9/2013, o pominutí vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, podal dne 22. 5. 2013 na stěžovatele obžalobu, ve které jej vinil ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž stěžovatel se měl této trestné činnosti dopustit více skutky.
Nalézací soud ve věci vazby rozhodl svým usnesením ze dne 12. 6. 2013, č.j. 61 T 7/2013-3701, a podle §72 odst. 3 trestního řádu stěžovatele ponechal ve vazbě při trvajících důvodech vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu a současně podle §71a trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatelova stížnost pak byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 2 To 73/2013. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, následně rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu, kterou usnesením č.j. 61 T 7/2013-4265 podle §71a trestního řádu zamítl a stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí pak byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013, č.j. 2 To 101/2013-4444. Následně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, o vazbě rozhodl dne 1. 10. 2013, č.j. 61 T 7/2013-4527, a stížnost stěžovatele následně zamítl usnesením Vrchní soud v Olomouci dne 9. 10. 2013, č.j. 2 To 110/2013-4582.
Naposledy Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodoval o vazbě stěžovatele dne 11. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, když rozhodl tak, že dle §72 odst. 1, odst. 3 trestního řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě, jelikož u něj trvají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň bylo rozhodnuto, že podle §73a odst. 2 písm. a) trestního řádu je přijetí peněžité záruky nabízené matkou stěžovatele přípustné a peněžitá částka se určuje ve výši 25.000.000,- Kč. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl dne 15. 1. 2014 Vrchní soud v Olomouci, sp. zn. 2 To 2/2014, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Právě tato dvě rozhodnutí činí stěžovatel předmětem své ústavní stížnosti.
II.
Stěžovatel v uvedených rozhodnutích soudů spatřuje porušení svých práv zakotvených v čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatel namítá, že ode dne 27. 5. 2013 byl omezen na osobní svobodě bez řádného rozhodnutí soudu až do 12. 6. 2013. Jelikož ode dne 27. 5. 2013 do dne 12. 6. 2013 byl stěžovatel držen ve vazbě bez soudního rozhodnutí, pouze na základě samotného podání obžaloby a tento protiprávní stav dle stěžovatele není možné reparovat pozdějšími rozhodnutími soudů o vazbě, je jeho přetrvávající detence zjevně v rozporu s jeho právem na osobní svobodu. Dle názoru stěžovatele je totiž zcela nepochybné, že samotné podání obžaloby nemůže být důvodem trvání vazby stěžovatele a tento zásah do jeho práva na osobní svobodu nelze zhojit žádným dalším rozhodnutím o trvání vazby, protože o vazbě je možno rozhodovat výlučně pro futuro a nikdy ne zpětně. Stěžovatel na přetrvávající zásah do jeho základních práv a svobod poukazoval před rozhodnutím Krajského soudu a také v stížnosti proti vazbě, tudíž bylo povinností soudů tento protiprávní stav ukončit propuštěním stěžovatele z vazby.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní stížnost stěžovatele je stížností zjevně neopodstatněnou.
IV.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 nebo usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.
Institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby byl do trestního řádu zakotven novelou č. 265/2001 Sb. na podporu ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze použít některé ze subsidiárních opatření, které mohou vazbu nahradit. Novelou trestního řádu č. 459/2011 Sb. byla pravomoc rozhodovat o dalším trvání vazby v přípravném řízení přenesena ze státního zástupce na soud.
Podle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu je třeba návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 doručit soudu nejpozději patnáct dnů před uplynutím lhůty tří měsíců. Jak vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, soud je povinen nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba proti obviněnému, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští; jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby.
Dle názoru Ústavního soudu je zapotřebí rozlišovat posuzování vazby před a po podání obžaloby. V přípravném řízení je soudce povinen na návrh státního zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději každé tři měsíce. Skončením přípravného řízení, resp. podáním obžaloby, zmíněná povinnost pro tyto orgány přípravného řízení končí a přechází na soud rozhodující o obžalobě, který je povinen rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy u něj byla obžaloba podána. Pokud se tedy věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby automaticky a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z §72 odst. 1 trestního řádu k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů. Zákon tak počítá s tím, že podáním obžaloby nastupuje přísnější, nezávislá kontrola ze strany soudu - přímo, namísto dřívější kontroly státním zástupcem, který podával návrh soudci na přezkum trvání vazebních důvodů. V každé fázi trestního řízení pak navíc i nadále trvá soudní povinnost průběžného zkoumání důvodů vazby ve smyslu ustanovení §71 trestního řádu.
V.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí v souvislosti s napadenými rozhodnutími jinou argumentaci, než tu, že ode dne 27. 5. 2013 do 12. 6. 2013 byl držen ve vazbě bez soudního rozhodnutí, pouze na základě samotného podání obžaloby, a tento protiprávní stav dle názoru stěžovatele není možné reparovat pozdějšími rozhodnutími soudů o vazbě.
Zde však Ústavní soud musí upozornit, že stěžovatel opakovaně činí předmětem ústavní stížnosti to, co již před Ústavním soudem dříve napadl. K námitce stěžovatele, že byl ode dne 27. 5. 2013 do 12. 6. 2013 držen ve vazbě bez řádného soudního rozhodnutí, se Ústavní soud vyjadřoval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2298/13 ze dne 24. 9. 2013 a ústavní stížnost stěžovatele posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění tohoto usnesení pak Ústavní soud uvádí následující.
V případě stěžovatele bylo dne 26. 2. 2013 krajským soudem rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení, kterým byla okresním soudem zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Státní zástupce podal obžalobu dne 22. 5. 2013, tedy ještě před uplynutím tříměsíční lhůty, ve které by měl soud na návrh státního zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby. Podáním obžaloby pak automaticky vznikla povinnost soudu rozhodnout o dalším trvání vazby, a to nejpozději do třiceti dnů. Tato lhůta byla také dodržena, když o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl krajský soud dne 12. 6. 2013.
Za situace, kdy státní zástupce věděl, že před uplynutím lhůty tří měsíců stihne podat obžalobu, nemělo by smysl, aby podle §72 odst. 2 trestního řádu podával nejpozději 15 dnů před uplynutím tříměsíční lhůty soudu návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby. Soud by už o takovém návrhu po podání obžaloby nemohl rozhodnout, jelikož podáním obžaloby se věc z přípravného řízení přesouvá do řízení před soudem a stejně tak se přesouvá i rozhodování o dalším trvání vazby. Pokud by však státní zástupce obžalobu v plynoucí tříměsíční lhůtě pro rozhodování o dalším trvání vazby podat nestihl a nepodal by ani v patnáctidenní lhůtě návrh na prodloužení vazby, obviněný by musel být po jejím uplynutí neprodleně z vazby propuštěn.
Pokud stěžovatel argumentuje případem Žirovnický proti České republice (stížnost č. 23661/03), Ústavní soud je toho názoru, že toto rozhodnutí na případ stěžovatele nedopadá. V tomto případě totiž došlo k podání obžaloby až poté, co uplynula doba vazby stanovená předchozím rozhodnutím soudu. K takové situaci však ve věci stěžovatele nedošlo, když obžaloba byla podána ještě před uplynutím tříměsíční lhůty, ve které by měl soud na návrh státního zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování, při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole a jimi provedený výklad není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s Listinou a Úmluvou. Faktické prodloužení intervalu kontroly trvání vazby, ke kterému může z výše uvedených důvodů výjimečně dojít, nenarušuje nepřiměřeným způsobem podstatu soudní ochrany osobní svobody vazebně stíhaných a právní jistotu obviněných, resp. obžalovaných, ohledně délky trvání vazby. V předmětné věci tak rozhodováním obecných soudů nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud jeho věc považoval za naléhavou a podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu ji projednal přednostně, Ústavní soud fakticky vyhověl, když ústavní stížnost stěžovatele, s ohledem na to, že se jedná o věc vazební, projednal mimo pořadí napadených věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu