ECLI:CZ:US:2014:3.US.1290.14.1
sp. zn. III. ÚS 1290/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky FRYGESTA, a. s., IČ 45192821, se sídlem ve Frýdku-Místku 2, l. máje 741, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem ve Frýdku-Místku, l. máje 741, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2014 č. j. KSOS 33 INS 6290/2009-B-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 4. 2014 (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 7. 4. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí insolvenčního soudu pro porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
2. Stěžovatelka navrhla krajskému soudu, aby určil, jaká část majetkové podstaty může být použita k uspokojení její pohledávky, představující právo na náhradu nákladů řízení soudního sporu ve výši 22 267 Kč a na přiznaný úrok z prodlení 17 146 Kč.
3. Napadeným usnesením uložil krajský soud insolvenčnímu správci dlužníka, aby pohledávku navrhovatelky (stěžovatelky), tj. náklady řízení vedeného u okresního soudu, uspokojil poté, co stav peněžních prostředků majetkové podstaty bude činit nejméně 110 000 Kč. Dále soud stanovil, že k uspokojení pohledávky lze použít peněžní prostředky majetkové podstaty v rozsahu převyšující zůstatek 87 000 Kč. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že částku 17 146 Kč nelze z majetkové podstaty uspokojit vůbec, neboť jde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle §170 písm. b) insolvenčního zákona; lhůtu k plnění této pohledávky proto soud neurčil. Soud odkázal na §203 odst. 4 insolvenčního zákona, jehož smyslem je chránit věřitele zapodstatových pohledávek před bezdůvodnou nečinností insolvenčního správce, na straně druhé však současně neprolomit zásady uspokojování věřitelů, na nichž insolvenční zákon stojí, tj. uspokojování pohledávek podle pořadí a poměrné uspokojování pohledávek téhož pořadí. Při uspokojování pohledávek za podstatou v průběhu insolvenčního řízení je třeba vždy respektovat pořadí jednotlivých typů zapodstatových pohledávek stanovené v §305 odst. 2 insolvenčního zákona. To znamená, že pohledávka stěžovatelky může být uspokojena až po úhradě přednostních zapodstatových pohledávek, zejména po úhradě odměny správce, jeho hotových výdajů a při úplném uspokojení ostatních pohledávek spojených se správou majetkové podstaty. Soud má za to, že i s bezpečnou rezervou musí na úhradu těchto pohledávek zůstat v podstatě 87 000 Kč. Soud proto určil, že k úhradě pohledávky stěžovatelky lze použít peníze tuto částku převyšující.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující. Neuložil-li soud insolvenčnímu správci uhradit též pohledávku stěžovatelky v podobě úroků z prodlení, je toto rozhodnutí "nezákonné". V této souvislosti stěžovatelka cituje §170 písm. b) insolvenčního zákona a uvádí, že zákon nemá na mysli pohledávky za majetkovou podstatou, nýbrž pouze pohledávky věřitelů, přihlášených do insolvenčního řízení, jímž nepřísluší úroky ode dne rozhodnutí o úpadku, a logicky ani úroky z těchto pohledávek, které se staly splatné až po rozhodnutí po úpadku. Jinak by zákon "nehovořil" o "pohledávkách věřitelů", ale o "pohledávkách za majetkovou podstatou", a rovněž by zákon nehovořil o "splatnosti", ale o "vzniku" pohledávek. Nadto stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že insolvenčnímu správci bylo uloženo, aby stěžovatelčinu pohledávku uspokojil až poté, co stav peněžních prostředků majetkové podstaty bude činit nejméně 110 000 Kč a k uspokojení pohledávky podle napadeného usnesení lze použít peněžní prostředky majetkové podstaty v rozsahu převyšujícím zůstatek 87 000 Kč. To je nelogické, když insolvenční správce uzavřel se stěžovatelkou dodatek k nájemní smlouvě, aby zajistil uložení dlužníkových věcí, stěžovatelka vyšla insolvenčnímu správci vstříc a jak vyplývá z napadeného usnesení, soud zvýhodňuje odměnu insolvenčnímu správci před zaplacením pohledávky za majetkovou podstatou.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby navrhovatelkou v řízení před krajským soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem, jak opakovaně činí ve svých rozhodnutích, připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ (zde insolvenčního zákona) je principiálně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Tak je tomu vzhledem k námitkám stěžovatelky i v nyní posuzované věci, když je zjevné, že tato argumentuje toliko na úrovni podústavního práva a běžnou (ne)zákonností, tedy např. výslovně "nezákonností" rozhodnutí či jazykovým výkladem podústavního zákona (že zákon "hovoří" o té které skutečnosti - viz sub 4). Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, pročež k tomu nemá (vzhledem k absenci ústavněprávní argumentace stěžovatelky), co by dalšího dodal.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu