ECLI:CZ:US:2014:3.US.1293.14.1
sp. zn. III. ÚS 1293/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Miloše Chudáčka, zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2678/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. 16 Co 75/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 26 C 4/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 3 300 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, Městský soud v Praze tento rozsudek jako věcně správný potvrdil, a následné stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelem nárokovaná částka představuje výši škody, jež mu měla být způsobena údajnou trestnou činností (popsanou v trestním oznámení ze dne 11. 5. 2005), k jejímuž stíhání však v důsledku promlčení, jež zapříčinily orgány činné v trestním řízení, nedošlo.
Obecné soudy však příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a stěžovateli vzniklou škodou neshledaly.
Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká, že v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 o. s. ř. neučinil žádná skutková zjištění, resp. že některé z jeho dílčích závěrů jsou nesprávné. S odvolacím soudem nesouhlasí, pakliže v dané věci nedovodil příčinnou souvislost mezi nečinností orgánů činných v trestním řízení a jemu vzniklou škodou, přestože z usnesení Obvodního státního zastupitelství ze dne 6. 6. 2008 vyplývá, že ke spáchání jím oznámené trestné činnosti dojít mělo. Nepřípadným má stěžovatel odkaz odvolacího soudu na občanskoprávní řízení, neboť žalobce je v takovém případě ve ztížené důkazní situaci, a neztotožňuje se ani s jeho úsudkem, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 613/2005. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že v odůvodnění usnesení, jímž odmítl dovolání jako nepřípustné, odkazoval na rozhodnutí, jež byla vydána až po jeho podání.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Přestože ze stěžovatelem dovolávaných ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není dle mínění Ústavního soudu v projednávané věci jakkoli seznatelné.
Stěžovatel podanou ústavní stížností pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, a - s výjimkou odkazů na některá ustanovení právních předpisů ústavního pořádku České republiky a citace několika judikátů Ústavního soudu - jím předložená argumentace do ústavněprávní roviny nezasahuje, a již tím je předznamenáno hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Co do stěžovatelova nesouhlasu s rozhodným závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nebyla dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nečinností orgánů činných v trestním řízení, postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu (zejména argumentaci obsaženou v prvním odstavci na straně 4); se stěžejními argumenty této části odůvodnění ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani - relevantně - nepolemizuje. Polemika o podmínkách pro vydání mezitímního rozsudku nemůže mít (ve vztahu ke stěžovateli) žádné efektivně příznivé důsledky, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě žalobu zamítnout. Žádná ústavněprávní pochybení konečně neshledává Ústavní soud ani v postupu dovolacího soudu, neboť ani odkazy na rozhodnutí vydaná až po podání dovolání porušení stěžovatelových základních práv (bez dalšího) nezakládají.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Důvody aplikace tohoto ustanovení se podávají z předchozího; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle něj bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu