ECLI:CZ:US:2014:3.US.1319.13.1
sp. zn. III. ÚS 1319/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastimila Vitoula, zastoupeného Mgr. Martinem Blaškem LLM., advokátem se sídlem v Ostravě, Martinovská 256/125, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2013 č. j. 69 Co 737/2012-62, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 C 183/2012-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 32 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení vyživovací povinnosti.
Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl v řízení o zrušení vyživovací povinnosti a o vzájemném návrhu na zvýšení výživného tak, že s účinností od 1. 7. 2012 zrušil vyživovací povinnost Ing. Vlastimila Habermanna (otce) ke zletilému stěžovateli, naposledy stanovenou rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 2. 2001 č. j. Nc 228/2000-39 ve výši 2 000 Kč (výrok I), zamítl vzájemnou žalobu stěžovatele, aby výživné jeho otce bylo zvýšeno na 5 000 Kč od 1. 9. 2009 (výrok II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud dospěl k závěru, že stěžovatel řádným ukončením vysokoškolského magisterského studia na právnické fakultě "získal možnost vydělávat si na svůj život sám svou prací", přičemž tato možnost je s ohledem na jeho profesi nadstandardní, a pokud se rozhodl ke studiu na další vysoké škole, je na něm, aby si pro ně opatřil peněžní prostředky z vlastních zdrojů. Ke studiu v doktorském studijním programu, na které byl stěžovatel přijat (v akademickém roce 2012/2013), soud uvedl, že je již nepovažuje za soustavnou přípravu na budoucí povolání ve smyslu rozhodných ustanovení zákona o rodině, neboť jde o studium specifické, jemuž nadto odpovídá "zabezpečení" stipendiem (zde minimálně ve výši 6 000 Kč); stěžovatel je již schopen se sám živit a vyživovací povinnost jeho rodičů ukončením studia na vysoké škole proto zanikla. Na tomto základě, jako jeho logický důsledek, zamítl vzájemnou žalobu stěžovatele, aby naopak dosud stanovená vyživovací povinnost byla zvýšena.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II a III jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně rozhodnutí o zrušení vyživovací povinnosti odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl řádně všechny relevantní důkazy, zjištěný skutkový stav posoudil v souladu s ustanovením §85 a §99 zákona o rodině, a po právní stránce správně uzavřel, že od doby posledního rozhodnutí ve věci došlo na straně stěžovatele k podstatné změně poměrů, neboť ukončením vysokoškolského studia získal schopnost se sám živit, byť i nadále studuje. Navazujícím studiem v doktorském studijním programu a dalším studiem v magisterském programu VUT si však dle odvolacího soudu již nezvyšuje úroveň svého vzdělání za účelem lepšího uplatnění na trhu práce, ale "doktorským studiem" si jen vytváří předpoklady pro možnost uplatnění v akademickém prostředí, které ho profesně zajímá. Ohledně vzájemného návrhu na zvýšení výživného dospěl k závěru, že soud prvního stupně "postupoval vadně", pokud neprovedl účastníky označené důkazy ke zjištění případné změny poměrů na straně obou účastníků v období od 1. 9. 2009 do dne zrušení vyživovací povinnosti; v rozsahu tohoto výroku, jakož i výroku o nákladech řízení proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily ústavněprávní rozměr věci, když rozhodné ustanovení §85 zákona o rodině vyložily zcela mechanicky, bez přihlédnutí k širšímu kontextu věci, resp. aniž náležitě zvážily "funkční sepětí" mezi výživným, jenž má garantovat hmotné zázemí pro jeho rozvoj, a legitimními potřebami, představovanými zde zejména potřebou vzdělávání logicky spojenou s možností volby povolání, jestliže při svém rozhodování upřednostnily toliko jediné kritérium, a to absolutorium vysoké školy. Zrušením vyživovací povinnosti povinného, aniž by pro to byl naplněn zákonný požadavek - tedy schopnost sám se živit - byl tudíž zasažen nejen v právu na rodičovskou výchovu a péči, ale též i v právu na svobodnou volbu povolání, neboť je tak ztíženo i dosažení jím sledovaných profesních cílů. K podpoře svých tvrzení odkazuje na závěry Ústavního soudu, vyslovené ve věcech sp. zn. II. ÚS 2155/09 a sp. zn. II. ÚS 2623/09, na základě kterých shrnuje, že při posuzování jeho schopnosti se sám živit bylo nezbytné zvážit veškeré okolnosti, tedy i jeho zájem na zvýšení kvalifikace, a dovozuje, že ani pobírání studijního stipendia v prezenčním doktorském studiu bez dalšího nevylučuje existenci a trvání vyživovací povinnosti, zejména nemá-li jiné dostatečné příjmy. Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel v jen formálně provedeném dokazování, když za zásadní bylo považováno ukončení jeho vysokoškolského studia, aniž by byly blíže zkoumány jeho majetkové poměry, a důkazy k nim nebyly soudem prvního stupně pro nadbytečnost a bez bližšího zdůvodnění provedeny; soudům též vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně a nepřesvědčivě zdůvodnily.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve skutečnosti (primárně) dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jen za splnění těchto podmínek přichází v úvahu dotčení i další ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatele rovněž dovolával, totiž na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26 odst. 1 Listiny) a práva na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny).
Tak tomu není - obecně vzato - tehdy, jestliže argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil právní závěry obecných soudů, resp. jimi provedený výklad ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině, a na základě soudy provedených skutkových zjištění dospěl k jinému, pro něj příznivému závěru.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se při interpretaci ustanovení §85 odst. 1 zákona o rodině uchýlily nejen k jazykovému výkladu tohoto ustanovení, nýbrž do svého posouzení zahrnuly i prvek hodnotící normu z hlediska jejího společenského účelu, jakož i právem chráněných hodnot, a - zejména - že rozhodné závěry ukotvily ke specifickým okolnostem daného konkrétního případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09), soustřeďujíce právem pozornost na otázku nabytí schopnosti zletilého dítěte se za těchto okolností sám živit.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obou soudů ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Podstatné je, že soudy provedená skutková zjištění a tomu odpovídající právní závěry k otázce změny poměrů posuzované v kontextu schopnosti zletilého stěžovatele se sám živit, to jak ve vztahu k dalšímu, nikoli přímo pokračujícímu (resp. navazujícímu) studiu v dalším magisterském studijním programu, tak zejména ve vztahu k doktorskému studiu stěžovatele, evidentně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují ze standardů, jež jsou v soudní praxi k otázce poskytování výživného zletilému dítěti fixovány, a které účastník může předvídat. Oba soudy své právní názory též - oproti názoru stěžovatele - rozumně a adekvátně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny z tvrzené námitky nedostatku spravedlivého procesu dosaženo nebylo.
Odkaz stěžovatele na právní závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2155/09 nejsou v jeho věci případné potud, že zde byly obecnému soudu vytknuty zejména nedostatky ve zjišťování skutkového stavu, jakož i proto, že předmětem tamního posouzení byla situace, kdy zletilé dítě pokračovalo v původním studiu, resp. dokončovalo studium na téže škole (připravovalo se na opravnou maturitní zkoušku), které zvyšovalo úroveň jeho vzdělání, a současně svoji kvalifikaci zvyšovalo pomaturitním jazykovým studiem. V případě stěžovatele jde však o situaci odlišnou potud, že ač absolvent magisterského studia, se rozhodl pokračovat ve studiu v dalším magisterském studijním programu (na VUT v Brně) a současně studovat i v prezenčním doktorském studiu za účelem sledovaného profesního cíle (jímž má být budoucí uplatnění v akademickém prostředí), přestože - jak soudy dovodily - nebyla pro něj, co do kvalifikace již nabyté, situace na pracovním trhu nepříznivá.
K tomu lze dodat, že nelze klást rovnítko mezi dosažením "sledovaného profesního cíle" na straně jedné a dosažením způsobilosti se samostatně živit na straně druhé, přičemž jen dosažení druhého je v kontextu hodnocení podmínek trvání vyživovací povinnosti relevantní.
Pakliže obecné soudy dospěly k - takto - rozhodnému závěru o schopnosti stěžovatele se sám živit, nelze jejich úsudku vytýkat ani "rozpor s ustálenou rozhodovací prací", představovanou zde poukazovaným rozhodnutím sp. zn. II. ÚS 2623/09, je-li na první pohled zjevné, že ani zde o srovnatelnou situaci se stěžovatelovou věcí nejde.
Je pak namístě úsudek, že z hledisek ústavněprávních není zpochybnitelný skutkový závěr obecných soudů o podstatné změně poměrů na straně zletilého stěžovatele, stejně jako závěr právní, že tato skutečnost zakládá důvod zrušení vyživovací povinnosti ze strany jeho otce.
Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu