ECLI:CZ:US:2014:3.US.1321.13.1
sp. zn. III. ÚS 1321/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Lukáše Bauera, zastoupeného JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem Vodičkova 38, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 4081/2011-226, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 1 Co 37/2011-192 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2010 č. j. 31 C 243/2009-151, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že tato rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva (čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"), přičemž napadená rozhodnutí údajně odporují i čl. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy.
Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy a soudem dovolacím, stěžovatel s odvoláním na konkrétní části odůvodnění napadených rozhodnutí tvrdí, že tyto soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, což v konečném důsledku prý vedlo k odepření spravedlnosti.
Podle názoru stěžovatele jednání zástupců Svazu lyžařů České republiky, o. s. (dále jen "Svaz") poškodilo jeho osobnostní práva tím, že tento subjekt nehájil a nechránil zájmy stěžovatele, ačkoli k takové činnosti ho zavazují jeho vlastní stanovy. Stěžovatel Svazu zejména vytýká, že i když je subjektem výlučně povolaným k hájení práv a zájmů svých členů, sportovců - lyžařů České republiky, a je takto respektován ze strany příslušných mezinárodních institucí lyžařského svazu jako jejich jediný partner a zástupce lyžařského sportu a snowbordingu na území České republiky, nejprve se za stěžovatele postavil a jeho práva uplatnil stanoveným způsobem, následně však bez vědomí stěžovatele svoji žalobu proti oficiálním výsledkům 2., 4. a 8. etapy seriálu Tour de Ski vzal zpět a svůj dosavadní postup tak zcela negoval. Postup Svazu považuje stěžovatel za neprofesionální a neetický, porušující jeho osobnostní práva, neboť důsledně nehájí zájmy svých členů a umožnil prý tak, aby v projednávané věci byla porušena sportovní čest a prestiž stěžovatele jako dlouholetého reprezentanta ČR v lyžování, přičemž stěžovatel tím přišel i o možnost "neopakovatelného zápisu do historie sportu, kterému se věnuje celý život".
Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí podle mínění stěžovatele obsahují zcela nepřípadné odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se skutkovou stránkou a právní problematikou projednávané věci nijak nesouvisejí. Stěžovatel zdůraznil, že v předmětných závodech dosáhl sportovního výkonu, za nějž mu měly být, podle pravidel soutěže, garantovány odpovídající sportovní výsledky. Teprve zpětným "jiným" výkladem pravidel soutěže došlo prý ke "znehodnocení" jím dosažených sportovních výsledků v sezóně 2007/2008, přičemž Svaz jako jediný subjekt, který měl a mohl v této věci sjednat spravedlivou nápravu, svoji povinnost řádně hájit zájmy stěžovatele jako svého člena nesplnil. Stěžovateli tak byla v rozporu s pravidly upřena tři etapová vítězství v seriálu Tour de Ski započítávané do Světového poháru. Stejnou újmu, jakou pocítil stěžovatel v souvislosti s jednáním Svazu, údajně vyjádřili i další jeho členové - svědci Martin Koukal a Martin Jakš. Postup Svazu je o to více nepochopitelný, míní stěžovatel, že činnost této sportovní organice v souvislosti s hájením zájmů stěžovatele nelze žádným způsobem nahradit, zejména tak nemůže postupovat stěžovatel vůči Mezinárodní lyžařské federaci FIS sám.
Protože stěžovatel chápe svoji sportovní prestiž jako integrální součást své osobnosti, považuje právo na její ochranu za své základní právo (čl. 10 odst. 1 Listiny). Soudy v projednávané věci podle názoru stěžovatele zcela formalisticky posuzovaly pouze procesní postup Svazu od okamžiku podání protestu do zpětvzetí odvolání ze dne 28. 1. 2008 podaného k Soudu FIS, aniž se zabývaly všemi okolnostmi a důsledky z těchto kroků plynoucími v kontextu účinných prostředků obrany zájmů stěžovatele. Tímto postupem prý soudy nezajistily stěžovateli právně účinnou soudní ochranu.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2010 č. j. 31 C 243/2009-151 zamítl žalobu na ochranu osobnosti stěžovatele, kterou se po žalovaném Svazu lyžařů České republiky, občanském sdružení, domáhal zveřejnění omluvy v deníku Sport a v jednom dalším celostátním deníku.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečně hájil jeho práva a zájmy jako člena a reprezentanta České republiky v lyžování, neboť žalovaný byl jediným subjektem, který byl oprávněn vznést protest proti odnětí vítězství žalobci ve 2., 4. a 8. etapě seriálu Tour de Ski a po jeho zamítnutí podat následně odvolání. Tím, že bez vědomí žalobce podané odvolání vzal zpět, aniž vyčkal jeho projednání soudem FIS, znemožnil projednání věci a případné další vedení sporu u Arbitrážního soudu pro sport. Žalobci tak měl zmařit šanci na získání oněch tří etapových vítězství, která mu byla odebrána a přiznání dalších 82 bodů započítávaných do prvenství ve Světovém poháru. Soud dospěl k závěru, že důvodnost, resp. správnost tohoto žalobního tvrzení se stěžovateli v řízení nepodařilo prokázat; z žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že žalobci byla vítězství ve 2., 4. a 8. etapě seriálu upřena v rozporu s pravidly, i když jejich výklad byl v uvedené sezóně problematický. Bylo naopak prokázáno, že konečný výklad pravidel, s nímž byly národní svazy před zahájením seriálu seznámeny, byl správný, tedy že vítězem etapy se stal sportovec s nejrychlejším časem.
Vrchní soud v Praze odvoláním žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V souladu se závěrem soudu prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že žalobce neprokázal neoprávněný zásah do osobnostních práv; zpětvzetí odvolání žalovaným, a tím i ztrátu možnosti přezkumu odvoláním napadených výsledků etap uvedeného seriálu, nelze považovat za zásah do cti nebo důstojnosti žalovaného. Za této situace nelze dovodit ani odpovědnost žalovaného podle §13 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložené námitky, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejní námitkou je tvrzení stěžovatele, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, přičemž důsledkem tohoto neústavního rozhodování je v projednávané věci denegatio iustitiae. K odmítnutí spravedlnosti došlo ze strany dovolacího i odvolacího soudu tím, že prý oba soudy formalisticky na projednávaný případ aplikovaly závěry vyplývající z jediného judikátu, a to z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 2652/2005-165 (k tomu viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 88/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které jsou však údajně vzhledem k odlišné skutkové stránce věci zcela nepřípadné. Obecným soudům, včetně soudu dovolacího stěžovatel vytýká, že se zaměřily pouze na hodnocení procesního postupu Svazu při hájení zájmů stěžovatele ve vztahu k FIS a neposoudily postup v celém jeho kontextu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svá tvrzení, která byla předmětem posouzení ze strany obecných soudů, přičemž v dovolání [uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012] právní otázku, která byla pro rozhodnutí určující a nebyla dosud řešena, zřetelně nevymezil.
Obecné soudy z provedeného podrobného dokazování dospěly k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat splnění podmínek odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti podle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a to především první podmínky, že jednání Svazu, které stěžovatel blíže vymezil v žalobě, je neoprávněným zásahem do chráněného osobnostního práva fyzické osoby, který je objektivně způsobilý porušit či ohrozit osobnost fyzické osoby. Odpovědnost (sankce) za neoprávněný zásah je založena na objektivním principu a u původce zásahu se nevyžaduje zavinění. Tato skutečnost však nic nemění na nezbytném splnění podmínky neoprávněného, nedovoleného zásahu, tedy zásahu, který je v rozporu s objektivním právem, tj. právním řádem České republiky (in: Švestka. Spáčil. Škárová. Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, Komentář §1- 450, I. vydání 2008, str. 170, C. H. BECK).
K tomuto závěru obecných soudů stěžovatel žádné výhrady nevznáší, pouze setrvává na svém nijak neprokázaném tvrzení, že zpětvzetí odvolání Svazu k soudu FIS ze dne 28. 1. 2008, a tím i ztráta možnosti přezkumu výsledků tří etap seriálu je neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv.
Jak již uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 88/06, "právní závěr obecných soudů (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu) s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sám o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94)". Odvolací soud, včetně soudu dovolacího vyjádřily v napadených rozhodnutích názor opřený o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005 č. j. 30 Cdo 2652/2005-165, který se mutatis mutandis uplatní i na nyní projednávanou věc: že procesní postup Svazu, který ve svém důsledku stěžovateli neumožnil využít všech možností obrany proti oficiálním výsledkům 2., 4. a 8. etapy seriálu Tour de Ski 2007/2008, není sám o sobě neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Jakkoli se tedy může jevit stěžovateli tento postup Svazu při hájení jeho práv minimálně nedůsledným či dokonce chybným, nejde, s ohledem na výsledky dokazování před obecnými soudy, o neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, zejména do jeho cti a důstojnosti, protože schází naplnění předpokladů, jimiž se osobnostní právo stěžovatele jako fyzické osoby, vymezuje.
Závěrem lze shrnout, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec tzv. podústavního práva.
Ve věci rozhodující obecné soudy se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli se nepodařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu