ECLI:CZ:US:2014:3.US.1387.14.1
sp. zn. III. ÚS 1387/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Ječná 1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2014 č. j. 26 Co 534/2013-112 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. října 2013 č. j. 3 C 100/2013-85, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2014, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že v rozporu s jeho vůlí hradit jeho nezletilé dceři výživné ve výši 2 000,- Kč měsíčně a částkou 1 000,- Kč měsíčně přispívat na úhradu nákladů výživy neprovdané matce, napadenými rozhodnutími uložily stěžovateli hradit nezletilé dceři výživné ve výši 3 000,- Kč, i když tato částka spolu s dlužným výživným a náklady řízení, které je stěžovatel povinen uhradit matce nezletilé dcery, jsou prý nad rámec jeho výdělkových možností. Příjem matky nezletilé se podle tvrzení stěžovatele v souvislosti s narozením dcery nesnížil, nebyl prý proto důvod přiznat matce nezletilé nárok na úhradu příspěvku na její výživu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 zákona o rodině. Při stanovení výše příspěvku obecné soudy nesprávně vycházely nikoli z reálných příjmů stěžovatele, ale z průměrného měsíčního příjmu v oboru klempíř, pokrývač uvedených na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
Obecné soudy tak prý stanovily výši příspěvku na výživu neprovdané matce bez řádného posouzení finančních možností stěžovatele a jejich rozhodnutí tak s ohledem na nepřesvědčivé odůvodnění údajně vykazuje znaky libovůle.
Současně stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti obou ústavní stížností napadených rozhodnutí.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud Praha - západ napadeným rozsudkem uložil stěžovateli přispívat na výživu žalobkyně J. V. jako neprovdané matky jejich nezletilé dcery J. A. V. měsíčně částkou 3 000,- Kč a současně stěžovateli uložil povinnost uhradit žalobkyni dlužné výživné ve výši 69 000,- Kč v měsíčních splátkách po 3 000,- Kč spolu s běžným výživným počínaje měsícem říjnem 2013 pod ztrátou výhody splátek.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 č. j. 26 Co 534/2013-112 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že dlužné výživné ve výši 72 000,- Kč za období od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2013 uložil stěžovateli uhradit ve lhůtě jednoho roku od právní moci označeného rozsudku.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně a konstatoval, že žalobkyně má nárok na přiměřený příspěvek na úhradu výživy neprovdané matky vůči stěžovateli jako otci jejich nezletilé dcery po dobu dvou let, a to v takovém rozsahu, v jakém by měl stěžovatel vyživovací povinnost vůči ní, pokud by byl její manžel. Sociální dávky, které žalobkyně pobírá, nejsou určeny pro žalobkyni a zajištují její životní potřeby spolu s jejími dalšími dvěma dětmi v nejnutnějším rozsahu, i když její skutečné standardní životní potřeby jsou vyšší a jsou dále zvyšovány péčí o nezletilou dceru účastníků narozenou s Downovým syndromem.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení jím označených ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí obecných soudů a zásadně mu nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. K takovému postupu je oprávněn pouze tehdy, jestliže obecné soudy protiústavně zasáhly svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Žádné zásadní pochybení, které by svou intenzitou způsobilo takový zásah do základních práv stěžovatele, v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Těžiště námitek stěžovatele spočívá v údajně nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci a v nesprávném hodnocení provedených důkazů. S tím je podle názoru stěžovatele spojeno i nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí obou obecných soudů, jež ve svém důsledku vede až k libovůli. Těmto námitkám však nelze přitakat.
V projednávané věci soudy při svém rozhodování vycházely z ustanovení §95 odst. 1 a §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), přičemž předmětem jejich posouzení bylo vůči stěžovateli matkou nezletilé dcery uplatněné právo na příspěvek na výživu. Takto specifikované právo nelze chápat jen v jeho slovním vyjádření; nejde tedy jen o výživu neprovdané matky, ale o všechny odůvodněné potřeby matky v přiměřeném rozsahu. Přiměřenost rozsahu vychází z individuálních potřeb matky, přičemž předpokladem pro vznik tohoto práva je sociální potřebnost matky, tedy snížení jejích příjmů, způsobené těhotenstvím, porodem a poporodním stavem.
V řízení bylo prokázáno, že matka nezletilé dcery účastníků, jako osoba samostatně výdělečně činná, v souvislosti s porodem dcery postižené Downovým syndromem i se svým zhoršeným zdravotním stavem (doporučena operace) není již schopna vykonávat fyzicky náročnou práci masérky. Tím se nepochybně zhoršila její finanční situace, proto je dán důvodný nárok matky nezletilé, aby jí otec dítěte, i když za něj není provdána, přispíval na úhradu výživy a ostatních potřeb po dobu dvou let. Matka prokázala, že její finanční situace byla v důsledku nemožnosti vykonávat práci masérky na doporučení lékaře natolik špatná, že ji byla nucena řešit formou půjček. Jejími jedinými příjmy jsou pouze sociální dávky; od února 2013 vyplácený příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši 12 000,- Kč měsíčně není určen pro potřebu matky nezletilé, ale pro úhradu zvýšených potřeb nezletilé dcery a zčásti příspěvek na bydlení, opět určený k úhradě bytových potřeb celé rodiny v počtu čtyř osob (včetně dvou dětí matky nezletilé, které jsou v její péči). Sociální dávky a výživné na děti nelze považovat za příjem matky nezletilé, neboť jsou určeny zejména pro potřebu jejích dětí. Obecné soudy proto nepochybily, pokud dospěly k závěru, že životní potřeby matky nezletilé jsou kryty těmito dávkami ve zcela nedostatečném rozsahu a uložily proto stěžovateli povinnost přispívat na úhradu výživy matky nezletilé částkou 3 000,- Kč měsíčně, což by byla částka, kterou by byl stěžovatel matce nezletilé povinen platit, pokud by byl její manžel.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozsudků, oba obecné soudy podrobně hodnotily jak odůvodněné potřeby oprávněné, tak i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného - stěžovatele (§96 odst. 1 zákona o rodině). Stěžovatel poukazováním výživného ve výši 3 000,- Kč měsíčně pro svoji dceru nemohl věrohodným způsobem vyvrátit tvrzení matky nezletilé, že tato částka byla vždy určena v celém rozsahu jako výživné jeho dceři a nebyla současně i příspěvkem na výživu matky.
Námitky stěžovatele odkazující na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 jsou s ohledem na odlišné skutkové závěry projednávané věci nepřípadné, neboť stěžovatel není zaměstnancem, ale jako osoba samostatně výdělečně činná sám rozhoduje o míře, rozsahu i finančním ohodnocení své výdělečné činnosti v oboru svého podnikání.
Ze všech důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud neshledal oporu ani pro odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu