ECLI:CZ:US:2014:3.US.1406.14.1
sp. zn. III. ÚS 1406/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Laštůvky, zastoupeného Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Šumperk, Na Hradbách 3213/1A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 22 Cdo 3509/2012-214, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2012 č. j. 12 Co 39/2012-193 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. srpna 2011 č. j. 16 C 16/2016-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 16. 4. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na domovní svobodu a nedotknutelnost obydlí (podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod).
2. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 26. dubna 2007 č. j. 16 C 16/2006-64, nevyhověl návrhu stěžovatele na zamítnutí návrhu, aby "rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 18. 11. 2005, č. j. KUOK/32243/05/OSL-P/7125, a rozhodnutí Městského úřadu Hanušovice ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5816-práv/Zt/05, bylo zrušeno a návrh žalovaného, aby žalobci byla uložena povinnost obnovit předešlý pokojný stav, a to umožnit nerušené užívání cesty zčásti umístěné na st. p. č. X - zast. plocha a nádvoří, p. č. X1 - ost. plocha a st. p. č. X2 - zast. plocha a nádvoří v katastrálním území V. k průchodu a průjezdu vozidel k rekreační chalupě na st. p. č. X3 v katastrálním území V., byl zamítnut.". Ve věci pak opětovně rozhodoval odvolací soud i soud prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010 č. j. 22 Cdo 5023/2008-107 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. srpna 2011 č. j. 16 C 16/2006-160 žalobu znovu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. dubna 2012 č. j. 12 Co 39/2012-193 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (stěžovatel) dovolání. Jeho přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, podle kterého spornou cestu, jejíž užívání žalobce znemožnil, dlouhodobě užívali jak rodiče účastníků, tak i žalovaný, jeho manželka a jejich známí. Za tohoto skutkového stavu není závěr o tom, že šlo o pokojný stav, zjevně nepřiměřený, a dovolací soud jej nemůže zpochybnit. Je pak zřejmé, že předmětem řízení je jen ten zásah, o kterém jednal obecní úřad v řízení podle §5 obč. zák., nicméně pokud rušení trvá, lze je považovat za jediný skutek a v následném soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu přihlédnout i k dalším dílčím skutkům, ke kterým došlo až později. O tvrzený střet práva na ochranu soukromí a obydlí a ochrany pokojného stavu tu nejde, neboť jde o užívání cesty vedoucí přes pozemek, nikoliv přes byt; ostatně dovolací soud nemá pochyby o tom, že např. podnájemník se může domáhat ochrany pokojného stavu proti nájemci bytu, který mu svévolně užívání části bytu zamezil. O tom, že do pokojného stavu lze zasáhnout i postavením plotu okolo pozemku a obydlí rušitele, nemá dovolací soud sebemenší pochyby.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje názor Nejvyššího soudu, podle kterého pod obydlí lze podřadit pouze byt, a nikoli pozemek. V nynější věci mu bylo uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi umožnil užívání cesty vedoucí přes oplocený dvůr přiléhající k budově v jeho vlastnictví. Tím je podle stěžovatele zasahováno do jeho základního práva na ochranu domovní svobody a nedotknutelnosti obydlí, které je v kolizi s právem vedlejšího účastníka na užívání cesty přes dvůr stěžovatele. Je tak nezbytné poměřit obě práva, k čemuž však před obecnými soudy nedošlo a k čemuž ani z povahy věci dojít nemohlo. Právní ochrana poskytovaná orgány státní správy v řízení podle §5 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. byla totiž pouze předběžná. Rozhodování orgánu státní správy je rozhodnutím o posledním faktickém stavu, zatímco následně možné rozhodnutí soudu je rozhodnutím o vlastní občanskoprávní podstatě věci. Orgány státní správy při poskytování ochrany podle §5 občanského zákoníku nezkoumají právní otázky, zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně, či po právu, neboli nejde o spor o právo. Proto ani správní orgány ani obecné soudy nemohly provést tzv. test proporcionality.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalobcem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Po posouzení skutkových okolností případu, v řízení řešené otázky a po posouzení argumentace stěžovatele, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
9. Z hlediska judikatury Ústavního soudu se při posuzování otázek spojených s řízením na základě §5 tehdy platného občanského zákoníku jedná o řešení otázek, které mají povahu předběžného rozhodnutí. Tak např. uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1256/13, že ochrana pokojného stavu není ochranou právního stavu, ale ochranou dlouhodobého faktického stavu. To je podstatné i pro projednávanou věc, neboť tím Ústavní soud mimo jiné nepřímo aproboval závěry Nejvyššího soudu, který ve zrušovacím rozsudku ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 22 Cdo 5023/2010 dospěl k závěru, že při poskytování ochrany pokojnému stavu podle §5 obč. zák. se nezkoumá, zda zásah do pokojného stavu byl v souladu s právem či nikoliv. Podstatné též je, že v tomto zrušovacím rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru o významu provedení oplocení na základě ohlášení stavby podle tehdy platného §57 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), neboť tento stav umožňoval, aby osoby dotčené stavbou neměly možnost uplatnit své námitky ve stavebním řízení podle §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla-li provedena stavba plotu na základě ohlášení stavebnímu úřadu podle §57 stavebního zákona, mohlo jít o zásah do pokojného stavu, proti kterému lze poskytnout ochranu podle §5 obč. zák. Tomuto závěru nelze z hlediska kognice Ústavního soudu nic vytknout. Tento právní názor byl následně krajským soudem v rozsudku, který je napaden nynější ústavní stížností, zohledněn.
10. Z výše uvedeného vyplývá závěr, že argumentace stěžovatele, dovolávající se ochrany tvrzeného vlastního práva (na ochranu domovní svobody a nedotknutelnosti obydlí), proto není v nynější fázi řízení namístě. Soudní přezkum v dané věci se mohl soustředit jen na otázku, zda nastala situace narušení pokojného stavu (quieta non movere) či nikoli. To je obsah aplikace §5 obč. zák. Současně tato napadená rozhodnutí mají charakter předběžného rozhodnutí potud, že nebrání stěžovatelovi domáhat se u soudu ochrany jeho tvrzeného práva. Nutno připomenout, že nebylo v této souvislosti úkolem Ústavního soudu posuzovat, zda se stěžovatelem uváděná trestněprávní judikatura, chránící obydlí a domovní svobodu před neoprávněným vniknutím (§178 tr. zákoníku), může uplatnit i v oblasti soukromého práva jako důvod pro omezení vlastnického práva někoho jiného, když to v projednávané věci v kontextu ochrany pokojného stavu nebylo namístě.
11. Podstatnou pro nyní posuzovanou věc byla ústavní konformita skutkového zjištění, podle kterého spornou cestu - jejíž užívání stěžovatel svému bratrovi (jak plyne též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 22 Cdo 5023/2008, dostupné na www.nsoud.cz) jednostranně znemožnil - dlouhodobě užívali jak rodiče účastníků, tak i žalovaný, jeho manželka a jejich známí. Toto skutkové zjištění stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. Následné právní posouzení (podřazující skutkové zjištění pod institut zásahu do pokojného stavu a z toho plynoucí maximy quieta non movere) extrémně vadné není (ostatně opak netvrdí ani stěžovatel). Konečně sám stěžovatel přiléhavě uvádí, že test proporcionality - kvůli vysvětlené povaze řízení o zásahu do pokojného stavu - nemohl být v napadených rozhodnutích prováděn; tím méně však může být prováděn nyní Ústavním soudem, když ani obecné soudy se touto po výtce právní otázkou (quid iuris) dosud nezabývaly. Ty posuzovaly otázku žalobcem tvrzeného zásahu v podobě oplocení zbudovaného jeho bratrem, které mu mělo bránit v příjezdu k jeho rekreační chalupě v jeho vlastnictví. V tomto řízení je proto pouze posuzováno, zda k závěru o zásahu do pokojného stavu dospěly obecné soudy ústavně konformním způsobem, nikoli co je po právu (quid iuris - viz v této souvislosti řízení ve věci zřízení věcného břemene, jak se to podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1714/2012 - dostupné na www.nsoud.cz), neboť tato otázka nebyla předmětem tohoto řízení. Zjištěním a závěrům obecných soudů se v tomto směru z hlediska poslání Ústavního soudu nedá nic zásadního vytknout.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (natož jejich porušení) nebyl shledán.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu