ECLI:CZ:US:2014:3.US.1409.13.1
sp. zn. III. ÚS 1409/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. S., t. č. Věznice Nové Sedlo, právně zast. Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Osvoboditelů 2649, 440 01 Louny, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2011 sp. zn. 48 T 5/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2012 sp. zn. 6 To 80/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. 8 Tdo 1367/2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným jako spolupachatel pomoci k pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku, §211 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin bylo upuštěno podle §44 odst. 1 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 6 To 2/2011 a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Městský soud dále týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu ostatních spoluobviněných.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání podaných státním zástupcem v neprospěch obviněných i odvolání podaných všemi obviněnými podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně všech obviněných zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomoci k trestnému činu úvěrovému podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. 12. 2009 a opět podle §44 odst. 1 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu.
Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti ze dne 30. dubna 2013 doplněné podáním advokáta ze dne 20. srpna 2013 tvrdí (ve zkratce, neboť stěžovateli je obsah jednotlivých podání znám), že obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutková zjištění, nesprávně posoudily subjektivní stránku stěžovatele ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu a účastenství na něm, a tedy nebyly prokázány všechny znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu.
Dále stěžovatel namítá nedostatečnou právní pomoc, kterou mu poskytl předchozí obhájce, neboť tato právní pomoc byla nečinná.
III.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Městským soudem v Praze sp. zn. 48 T 5/2011 a požádal o vyjádření vedlejších účastníků.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 7. 2014 neměl k ústavní stížnosti žádné připomínky a odkázal na spis sp. zn. 48 T 5/2011 vedený u téhož soudu.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření ze dne 9. 7. 2014 upozornil na to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti již byly uplatněny i v odvolacím řízení a na ně Vrchní soud v Praze reagoval ve svém rozhodnutí ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 6 To 80/2011. Vrchní soud v Praze má za to, že ústavní stížnost je neopodstatněná, neboť vytýkané vady byly ve druhém rozhodnutí Městského soudu v Praze odstraněny, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 15. 7. 2014 uvádí, že námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se zabýval zčásti již v rámci dovolacího řízení, v němž stěžovatel uplatnil námitky dle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dalšími námitkami, které stěžovatel uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem stran dokazování, se Nejvyšší soud nemohl zabývat. Nicméně Nejvyšší soud uvádí, že i v tomto případě jde o námitky proti způsobu dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. S ohledem na celé trestní řízení pak Nejvyšší soud navrhuje, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele zamítl.
S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření vedlejších účastníků, obsah napadených soudních aktů a trestního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s postupem v hodnocení důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily. Tento svůj postup obecné soudy osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
K námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na právní pomoc před soudy a jinými orgány ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že stěžovatel byl v trestním řízení zastoupen obhájcem. Orgány činné v trestním řízení nikterak jeho právo neomezily, nezamezily mu v přístupu k obhájci. Stěžovatel v případě, kdy byl nespokojen s jednáním obhájce, mohl učinit několik kroků, které však v průběhu trestního řízení neučinil. Mohl si zvolit jiného obhájce, či upozornit soud na skutečnost, že obhajoba trpí nedostatky.
Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z odborné literatury, vedení obhajoby je ve své podstatě záležitostí mezi obviněným a jeho obhájcem, ať už mu byl obhájce přidělen, nebo si jej obviněný platí sám. Čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy nutí příslušné státní orgány zasáhnout pouze tehdy, jestliže nedostatky na straně ustanoveného obhájce vyjdou najevo, nebo jestliže jsou o nich jiným způsobem informovány (viz rozhodnutí Kamasinski proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82, §65). Totéž platí i u obhájce zvoleného. (Blíže srovnej např. Kmec, J. Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, 1687 s., str. 808-809). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k tomuto zásahu došlo, a proto Ústavní soud považuje tuto námitku stěžovatele též za neopodstatněnou.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl v celém svém rozsahu a ohledně všech obviněných zrušen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu se nemůže stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu