ECLI:CZ:US:2014:3.US.1413.12.1
sp. zn. III. ÚS 1413/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1442/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 10 To 45/2011 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2011 sp. zn. 1 T 3/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a procesního spisu se podává, že Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a konkretizované spoluobviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným pod bodem III. rozsudku, a stěžovatele odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově stěžovatele a konkretizované spoluobviněné uznal vinnými pro jednání pod bodem III. rozsudku zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a stěžovatele za uvedenou trestnou činnost odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neaplikoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ústavně konformním způsobem, neboť nedocenil, že předmětnému dovolacímu důvodu byl subsumovatelný též extrémní nesoulad, který v jeho věci nastal mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením. Stěžovatel dovozuje, že jednání popsanému ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu neodpovídají skutečnosti, že u poškozeného nebyla zjištěna odpovídající zranění. Údajný dopis doručený na "prevenci" věznice Ruzyně, který měl upozorňovat na předmětnou trestnou činnost, nebyl v řízení k dispozici, jelikož se "ztratil", a výpověď poškozeného M. K. je nevěrohodná již tím, že ji pronesl "obrácen tváří v tvář obžalovaným" bez jakýchkoli znaků obav, současně poukazující na ztrátu paměti po úrazu. Výpovědi svědků H., T. a F. jsou pouze svědectvími z doslechu; orgány činné v trestním řízení vyslechly "desítky odsouzených" nacházejících se "na patře" Věznice Ruzyně, kde ke stíhané trestné činnosti mělo dojít, přičemž tvrzením obsaženým v obžalobě nikdo nepřisvědčil. O poškozeném M. K. je přitom v daném prostředí všeobecně známo, že "vždy, když si tabák, papírky či telefonní karty vypůjčil a nevrátil je, snažil se získat výhodu tím, že řekl, že byl napaden".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Poukazuje-li stěžovatel na absenci označených zranění u poškozeného, přehlíží, že jej odvolací soud uznal vinným zvlášť závažným zločinem [znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku] ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Obecné soudy svá skutková zjištění založily na jiných důkazních pramenech než dopisu "doručeném na prevenci", v důsledku čehož je bez významu jeho ztráta.
Rozhodující soudy v rámci hodnocení důkazů obracely v adekvátní míře pozornost ke skutečnosti, že svědecké výpovědi - z povahy věci dané místem spáchání trestné činnosti - učinily osoby s kriminální anamnézou.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Ústavní soud se zřetelem k požadavku zajištění jednotné judikatury vyčkával na výsledek řízení o dříve podané ústavní stížnosti spoluodsouzeného J. K., směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů; tento návrh byl posléze Ústavním soudem usnesením sp. zn. IV. ÚS 1395/12 ze dne 9. 6. 2014 odmítnut coby zčásti zjevně neopodstatněný a ve zbývajícím rozsahu nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu