ECLI:CZ:US:2014:3.US.1480.14.1
sp. zn. III. ÚS 1480/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, v substituci Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, 150 00 Praha 5, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. února 2014 č. j. 4 Tdo 99/2014-35, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2013 sp. zn. 5 To 241/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 3 T 123/2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv garantovaných článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byl stěžovatel (v trestní věci obviněný) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 3 T 123/2012 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy jej okresní soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil výkon tohoto trestu a stanovil zkušební dobu ve výměře osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v délce dvanácti měsíců.
Trestná činnost spočívala po skutkové stránce (stručně řečeno) v tom, že obviněný dne 29. 11. 2013 v Praze 6 jako řidič osobního automobilu, v úmyslu "potrestat" jiného řidiče Marka Valentu za to, že mu vjel do jízdního pruhu a že mu nedal přednost, předjel vozidlo řízené poškozeným Markem Valentou, tzv. "vybržděním" ho donutil vozidlo zastavit, přistoupil s nadávkami k jeho autu a pootevřeným okénkem chytil Marka Valentu pod krkem a udeřil ho do obličeje, poté kopl do dveří jeho auta a způsobil na nich promáčknutím škodu ve výši cca 10 tisíc Kč.
Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání a Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. srpna 2013 sp. zn. 5 To 241/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu zrušil výrok o trestu zákazu činnosti a v ostatním ponechal napadené rozhodnutí v platnosti.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání, přičemž toto Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. února 2014 č. j. 4 Tdo 99/2014-35 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnost stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zdůrazňuje subsidiaritu trestní represe a polemizuje se závěry obecných soudů stran právní kvalifikace trestných činů. Dále zdůrazňuje, že nebylo přihlíženo k jeho náhradě škody poškozenému.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že v daném případě není třeba vyžádat vyjádření vedlejších účastníků, neboť dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná.
Námitku stěžovatele, že v rámci jeho trestního stíhání došlo k porušení principů trestního práva a zejména porušení práva na spravedlivý proces, shledal bezdůvodnou.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině ústavního práva jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.
Ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se uplatnění trestního práva jako prostředku ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo přestupková. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností za přestupek, jak se jí dožaduje stěžovatel v ústavní stížnosti.
Touto otázkou se zabýval podrobně dovolací soud na str. 6 až 7 napadeného usnesení, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že "jednání obviněného naplňovalo formální znaky výtržnosti ve formě napadení jiného a současně svojí společenskou škodlivostí plně odpovídalo jiným v praxi se vyskytujícím případům přečinu výtržnictví." Ústavní soud konstatuje, že všechny soudy dospěly ke shodnému závěru, tedy že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu obou trestných činů a použití prostředku jiného než trestního práva nepřicházelo do úvahy.
Co se týká hodnocení stěžovatele, vzaly obecné soudy v úvahu jeho poměry, dosavadní způsob života i možnost nápravy. Samotná úhrada škody nemůže znamenat zastavení trestního stíhání, neboť pro případné využití odklonů je třeba splnění dalších podmínek, které v daném případě splněny nebyly. Zejména ta, že dojde k uznání viny samotným pachatelem, což se v daném případě nestalo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při rozhodování o vině a při ukládání konkrétního trestu ústavní požadavky respektovaly, odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu a na jejich základě vystavěly i závěry právní.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu