ECLI:CZ:US:2014:3.US.1507.13.1
sp. zn. III. ÚS 1507/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ZLIN ESTATES s. r. o., IČ 28906292, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. února 2013 č. j. 1 As 149/2012-153 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2012 č. j. 29 A 38/2010-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí [pozn.: v jejím petitu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") nesprávně označila č. j. 1 As 149/2012-158], a to s tvrzením, že napadenými rozsudky "byl způsoben podstatný negativní zásah do jejích základních ústavně zaručených práv" garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž citovala znění čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") byla zamítnuta žaloba společnosti 2007 s. r. o. (dále jen "žalobkyně") proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 23. 2. 2010 č. j. KUZL 69231/2009 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV); tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Otrokovice, Odboru životního prostředí, ze dne 9. 9. 2009 o dodatečném povolení stavby vodního díla na pozemku parc. č. X v k. ú. Otrokovice a toto rozhodnutí potvrdil.
3. Napadeným rozsudkem kasační soud zamítl kasační stížnosti žalobkyně a stěžovatelky (v postavení osoby zúčastněné na řízení) proti citovanému rozsudku správního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Kasační soud v odůvodnění především uvedl, že postavení osoby zúčastněné na řízení plyne přímo ze zákona [§34 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")] a že je to soud, kdo odpovídá nejen za správné vymezení účastníků řízení, ale i osob na řízení zúčastněných. Aktivita soudu musí být přiměřená okolnostem případu a informacím, které o celé kauze má k dispozici, nicméně aktivní postup soudu nemůže zahrnovat opakované prověřování toho, zda jednotlivé osoby zúčastněné na řízení stále splňují podmínky §34 odst. 1 s. ř. s., aniž by měl k takové činnosti rozumné důvody. Dojde-li za řízení k převodu nebo přechodu příslušných práv a povinností, je primárně na jejich původním a novém nositeli, aby tuto změnu sdělili soudu. Pokud se o těchto skutečnostech soud nedozví, nelze mu klást k tíži, že nový nositel práv a povinností nebyl o probíhajícím řízení vyrozuměn. V dané věci řízení o správní žalobě bylo zahájeno dne 22. 4. 2010, přičemž žalobkyně v žalobě označila jako osobu zúčastněnou na řízení pouze "Město Otrokovice - Městský úřad Otrokovice". Stěžovatelka nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku prodejem mimo dražbu v rámci konkursu prohlášeného na společnost Moravan Aviation s. r. o. (čímž se stala osobou zúčastněnou na řízení) až dne 3. 6. 2010. Správní soud o tomto prodeji nebyl informován, a proto při zjišťování potenciálních osob zúčastněných na řízení vycházel zcela správně z podané žaloby a ze správního spisu, kde jako vlastník dotčeného pozemku byla uvedena společnost Moravan Aviation s. r. o., které zaslal vyrozumění o probíhajícím řízení ve smyslu §34 odst. 2 s. ř. s. Z insolvenčního rejstříku kasační soud ověřil, že na majetek společnosti Moravan Aviation s. r. o. byl dne 31. 3. 2010 (pravomocně dne 20. 4. 2010) prohlášen konkurs, přičemž ověření této skutečnosti bylo primárně povinností správního soudu, které nedostál. Jelikož správní soud vyrozumění o probíhajícím řízení insolvenčnímu správci společnosti Moravan Aviation s. r. o. nedoručil, z řízení tím nepřímo eliminoval i stěžovatelku, čímž se dopustil vady řízení. S ohledem na specifické okolnosti případu však tato vada podle kasačního soudu neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Žalobkyně jako věřitelka společnosti Moravan Aviation s. r. o. a členka věřitelského výboru prodej pozemku mimo dražbu stěžovatelce projednávala, souhlasila s ním a o celé transakci velmi dobře věděla. Jediným vlastníkem a jednatelem žalobkyně je Ing. Miloslav Tutter, který je též od 18. 8. 2011 jediným akcionářem společnosti ZLIN AIRCRAFT a. s., která vlastní stěžovatelku. Žalobkyně a stěžovatelka tak měly přinejmenším od srpna 2011 stejného vlastníka a fakticky se jednalo o jednu a tutéž osobu, přičemž ústní jednání před správním soudem proběhlo až dne 14. 8. 2012. Stěžovatelka o probíhajícím řízení musela přinejmenším od srpna 2011 vědět, svého práva přihlásit se do řízení však nevyužila, a ani žalobkyně o prodeji pozemku správnímu soudu ničeho nesdělila, a svého postavení osoby zúčastněné na řízení se začala domáhat až po vydání pro žalobkyni nepříznivého rozsudku podáním kasační stížnosti, v níž pouze odkázala na argumentaci žalobkyně bez jakékoliv individualizace tvrzených nezákonností ve vztahu ke své osobě.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvedla, že do řízení před správními soudy vstoupila jako osoba zúčastněná na řízení (§34 s. ř. s.) až podáním kasační stížnosti, neboť do té doby s ní správní soud takto nejednal a do řízení ji nepřibral; v této souvislosti obsáhle citovala odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu, přičemž s (výše uvedenými) závěry kasačního soudu vyjádřila zásadní nesouhlas. Tvrdila, že "tím, že nebyla do řízení probíhajícího před krajským soudem přizvána, došlo k podstatnému porušení jejího práva na spravedlivý proces". Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a dále uvedla, že jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť v řízení o kasační stížnosti nemohla uplatňovat důvody uplatnitelné již v řízení před správním soudem, čímž došlo k podstatnému porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zjištění kasačního soudu o propojenosti osoby stěžovatelky se společností ZLIN AIRCRAFT a. s. (stěžovatelka je její dceřinou společností) bylo správné, nicméně stěžovatelka zásadně nesouhlasila s tím, že se "fakticky jedná o jednu a tutéž osobu", neboť "je nutno zásadně rozlišovat osoby fyzické a právnické, jejichž práva a povinnosti nejsou totožné", a Ing. Miloslav Tutter nemá právní vzdělání, "a proto nemohl ani pomýšlet na to, že by mu mělo být známo ust. §34 s. ř. s.".
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu pře tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatelka v části II ústavní stížnosti obecně namítá porušení základních práv zakotvených v Ústavě, Listině i Úmluvě, uvádí znění jednotlivých článků, aniž by svá tvrzení spojila s konkrétními skutečnostmi. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení stanovených v §34 odst. 1 ve spojení s ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod, ale tvrzený zásah musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, které jsou stěžovatelkou spatřovány (a to argumentací ústavněprávní, resp. lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s postupem či právním posouzením věci obecnými soudy); Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti není oprávněn ani povinen konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatelky jakkoliv dovozovat a ve shromážděných podkladech pro ně hledat relevantní ústavněprávní důvody. Jelikož stěžovatelka v projednávaném případě svá obecná tvrzení z podstatné části nedoložila řádnou ústavněprávní argumentací, její stížnost nebyla zčásti řádně odůvodněna, v důsledku čehož k obecným tvrzením stěžovatelky nemohlo být přihlédnuto.
8. Podstatu ústavní stížnosti pak Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že stěžovatelčina věc nebyla správním soudem projednána v její přítomnosti, čímž došlo k porušení základního práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo je konkretizováno zákonnou úpravou, v projednávaném případě zejména ustanovením §34 s. ř. s. Uvedené ustanovení a navazující judikatura Nejvyššího správního soudu ohledně procesních práv osob zúčastněných na řízení sice vyžadují a předpokládají aktivní přístup správních soudů k řádnému vymezení okruhu těchto osob, nicméně z citovaného ustanovení nelze dovodit jejich absolutní odpovědnost za řádné vymezení těchto osob v tom kterém řízení o správní žalobě. Zákon totiž předpokládá, že i potenciální osoby zúčastněné na řízení vyvinou samy konkrétním okolnostem přiměřenou aktivitu k uplatnění a ochraně svých procesních práv v řízení o správní žalobě.
9. Jak plyne z vyžádaného spisu správního soudu sp. zn. 29 A 38/2010, žalobkyně v žalobě za osobu zúčastněnou na řízení označila jen město Otrokovice - Městský úřad Otrokovice. Správní soud dopisy ze dne 16. 7. 2010 vyrozuměl několik osob zúčastněných na řízení (jak plyne z č. l. 89 a násl. vyžádaného spisu), mimo jiné i Moravan Aviation s. r. o. jako vlastníka pozemku označeného ve spise (např. ve znaleckém posudku na č. l. 78). Ke dni 16. 7. 2010 však Moravan Aviation s. r. o. již vlastníkem pozemku parc. č. X nebyla, neboť dne 3. 6. 2010 vlastnické právo nabyla stěžovatelka, a to na základě jeho prodeje mimo dražbu v rámci konkursu prohlášeného na společnost Moravan Aviation s. r. o. dne 31. 3. 2010 (viz bod 21 rozsudku kasačního soudu). O prohlášení konkursu na výše uvedenou společnost se správní soud dozvěděl nejpozději dne 22. 12. 2010, kdy mu bylo doručeno vyjádření Barum Continental spol. s r. o. jako osoby zúčastněné na řízení (viz bod 23 rozsudku kasačního soudu); v části II tohoto vyjádření (č. l. 146) je výslovný odkaz na insolvenční rejstřík, z něhož mimo jiné plyne, že je vedeno insolvenční řízení ve věci úpadce Moravan Aviation s. r. o. a že insolvenční správce podal proti žalobkyni žalobu o určení neplatnosti (neúčinnosti) smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi společností Moravan Aviation s. r. o. a žalobkyní. O prohlášení konkursu, průběhu a výsledcích incidenčního sporu správní soud učinil též poznámky na č. l. 150 a č. l. 151. Správní soud však konkursního správce, a následně ani stěžovatelku jako potenciální osoby zúčastněné na řízení nevyrozuměl, nevyzval a nepoučil podle §34 s. ř. s. V důsledku toho bylo o správní žalobě rozhodováno bez procesní účasti stěžovatelky jako vlastnice pozemku, na kterém byla dodatečně povolena orgánem veřejné správy stavba, čímž byla dotčena její zákonná procesní práva plynoucí z ustanovení §34 s. ř. s.
10. Ústavní soud nemůže mít žádné výhrady vůči argumentaci kasačního soudu obsažené v bodech 19 a 20 napadeného rozsudku, tedy že aktivita správního soudu při zjišťování okruhu potenciálních osob zúčastněných na řízení musí být přiměřená okolnostem případu a informacím, které soud o celé kauze má k dispozici, že soud nemůže vyčerpat jakékoliv myslitelné možnosti při zjišťování okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, a že z tohoto úhlu pohledu nemůže aktivní postup soudu zahrnovat opakované prověřování toho, zda jednotlivé osoby zúčastněné na řízení stále splňují podmínky §34 odst. 1 s. ř. s., aniž by soud měl k takové činnosti rozumné důvody. Nicméně v projednávaném případě je zřejmé, že správní soud měl pro svůj závěr o postavení stěžovatelky jako potenciální osoby zúčastněné na řízení o správní žalobě ve spise dostatek informací a že při pečlivějším postupu by takto stěžovatelku nemohl pominout.
11. Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 24) konstatoval danou vadu řízení [spočívající v nedoručení vyrozumění o probíhajícím řízení insolvenčnímu správci společnosti Moravan Aviation s. r. o., v důsledku které "z řízení nepřímo eliminoval i osobu zúčastněnou na řízení ad III)", tj. stěžovatelku], současně
však - s ohledem na specifické okolnosti případu - dospěl k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozsudku správního soudu. Tento svůj závěr odůvodnil tak, že žalobkyně (coby věřitelka společnosti Moravan Aviation s. r. o. a členka věřitelského výboru) prodej pozemku parc. č. X mimo dražbu stěžovatelce (tehdy Tedeko Estates s. r. o.) projednávala, souhlasila s ním, a tedy o celé transakci věděla, přičemž z obchodního rejstříku plyne, že jediným vlastníkem a jednatelem žalobkyně je Ing. Miloslav Tutter, stěžovatelka je dceřinou společností ZLIN AIRCRAFT a. s., jejímž jediným akcionářem od 18. 8. 2011 (pozn.: a členem představenstva od 31. 8. 2011) je rovněž Ing. M. Tutter, a že je tudíž zřejmé, že stěžovatelka o probíhajícím řízení musela vědět přinejmenším od srpna 2011, svého práva nevyužila, stejně tak ani žalobkyně soudu nic nesdělila.
12. Klíčovou otázkou v souzené věci je, zda za daných okolností stěžovatelka mohla nevědět, že ohledně dodatečného povolení stavby na jí vlastněném pozemku parc. č. X probíhá řízení před správním soudem, jehož se může zúčastnit jako osoba na řízení zúčastněná, event. zda jí lze klást k tíži, že za dané situace nepostupovala podle §34 odst. 1 s. ř. s. Ústavní soud připomíná, že závěry kasačního soudu, které se týkají zmíněné otázky, není oprávněn přezkoumávat z hlediska jejich věcné správnosti, jeho úkolem je posoudit, zda tyto obstojí z hlediska ústavnosti, v daném případě zda tyto jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) odůvodněny, v tom rámci pak i to, zda konkrétní důvody, o něž se kasační soud opřel, nelze považovat za zjevně nepřiléhavé či za nikoliv dostačující, aby z hlediska stěžovatelčiny argumentace (tedy že je nutno rozlišovat fyzické a právnické osoby, neboť jejich práva a povinnosti nejsou totožné, a dále že Ing. M. Tutter nemá právnické vzdělání a možnost postupu ve smyslu §34 s. ř. s. mu nebyla známa) mohly obstát. Ústavní soud v daném ohledu žádné ústavně relevantní pochybení na straně kasačního soudu nezjistil. Jím zjištěné a uplatněné závěry lze v kontextu konkrétních okolností projednávané věci přijmout z hlediska ústavních kautel soudního řízení jako akceptovatelné v konkurenci s argumentací, kterou předestřela stěžovatelka. Kasační soud neargumentoval totiž tím, že práva a povinnosti zainteresovaných osob byly stejné, ale poukázal na faktickou stránku věci, o níž v souzené věci jde. Vycházel přitom ze skutečností, které stěžovatelka nezpochybňuje, tj. z událostí, které se týkají předmětného pozemku parc. č. X, resp. právních vztahů žalobkyně a stěžovatelky k němu a současně z jejich personální i majetkové provázanosti. Uvádí-li stěžovatelka, že Ing. M. Tutter nemá právnické vzdělání, Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatelka nebyla schopna adekvátně reagovat, neboť lze u zainteresovaných osob předpokládat odborného zázemí, minimálně pak v podobě právního zastoupení, jež v případě žalobkyně zajišťoval stejný advokát, který stěžovatelku později zastupoval v řízení o kasační stížnosti. Co se týče předpokladu znalosti právních předpisů, kterou stěžovatelka v řízení namítá, je nutno poukázat na nevyvratitelnou domněnku jejich znalosti, která byla na našem území zavedena nejpozději dnem 1. 1. 1812 (§2 obecného občanského zákoníku) a obecně dnem 1. 10. 1849 ve formě tzv. formální publikace k tomu za tím účelem zřízené úřední sbírce právních předpisů. Uvádí-li stěžovatelka, že Ing. M. Tutter nemá právnické vzdělání, Ústavní soud připomíná, že závěry kasačního soudu nejsou postaveny na výtce, že by tato osoba měla "znát právo", ale na tom, že stěžovatelka mohla a měla uplatnit své právo již v řízení před krajským soudem, a nikoliv - v podstatě účelově - vyčkávat se svou námitkou až na kasační řízení, což vyvodil právě z konkrétních okolností případu; pokud Ústavní soud vezme tyto okolnosti do úvahy, včetně nejen toho, že u zainteresovaných osob lze předpokládat dostatečné odborného zázemí, ale také že právní zastoupení žalobkyně zajišťoval stejný advokát, který stěžovatelku později zastupoval v řízení o kasační stížnosti, nemůže dospět k závěru, že by daná námitka byla s to závěry kasačního soudu zpochybnit.
13. Ústavní soud si je dále vědom omezené možnosti (viz ovšem vývoj judikatury v této věci - blíže Jemelka, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. C. H. Beck, Praha 2013, s. 972-975) stěžovatelky argumentovat v řízení o kasační stížnosti, jak plyne z ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. Nemohl však nechat bez povšimnutí tu okolnost, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuplatnila vlastní argumentaci, ale ztotožnila se s obsahem kasační stížnosti žalobkyně, přičemž kasační soud se námitkami žalobkyně (a de facto i tím nepřímo i námitkami stěžovatelky) ve svém rozsudku zabýval, načež dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Významné v této souvislosti je, že žalobkyně následně napadla tento rozsudek ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1490/13 pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. Za této situaci by Ústavní soud očekával, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětlí, jaké reálné dopady měla její neúčast v řízení o správní žalobě na výsledek řízení, aby případný kasační zásah Ústavního soudu nebyl jen projevem ryzího formalismu v jeho rozhodovací činnosti, jež by vedl jen k dalším průtahům v řízení o správní žalobě. To se však nestalo, i když třetí senát Ústavního soudu posečkal (maje tuto možnost na zřeteli) s konečným závěrem v projednávané věci po dobu několika měsíců.
14. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu