ECLI:CZ:US:2014:3.US.1511.14.1
sp. zn. III. ÚS 1511/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ACQUIRE CZ, s. r. o., IČ 27378420, se sídlem U Santošky 11/2285, Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Košická 30, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014 č. j. 33 Cdo 3050/2013-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 25. 4. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2014 a doplněnou podáním ze dne 9. 5. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 10. 2012 č. j. 31 C 506/2008-396 bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky (jako žalobkyně v řízení o žalobě na zaplacení částky 1 400 000 Kč, směřující proti Antonínu Thomsonovi a České spořitelně, a. s.) proti rozsudku téhož soudu ze dne 10. 7. 2012 č. j. 31 C 506/2008-358, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti citovanému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") je usnesením ze dne 8. 3. 2013 č. j.
62 Co 35/2013-413 však jako věcně správné potvrdil [§219 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")] a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti citovanému usnesení městského soudu s tím, že není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala žádost o osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení a že na tuto žádost nelze pohlížet jako na opakovanou žádost v rámci téhož řízení, protože řízení prvoinstanční a odvolací jsou zjevně dvě různá řízení, která je třeba chápat jako dva oddělené procesní celky. V této souvislosti odmítá argumentaci obecných soudů ustanovením §138 odst. 1 věty druhé o. s. ř., podle kterého případné osvobození, pokud jej soud přizná, platí pro celé řízení, a tvrdí, že platí jen pro jedno řízení, nikoliv řízení další, např. odvolací. Stěžovatelka argumentuje i tím, že uvedené ustanovení dopadá jen na pozitivně vymezené případy, tj. na případy, kdy je osvobození účastníkovi přiznáno, nikoliv na ty, kdy žádost o osvobození byla v prvním stupni zamítnuta, jako tomu bylo v nyní posuzované věci.
6. Nelze tedy podle stěžovatelky vyvozovat, že by nepřiznání osvobození automaticky doléhalo na další řízení, neboť takový postup by jednoznačně zkracoval účastníkova práva nejen v procesní rovině, ale i v rovině ústavní, a to tím, že by omezoval přístup účastníka k soudní ochraně práv. Z tohoto důvodu je třeba, aby o nové žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo znovu rozhodnuto, i když v mezidobí nedojde ke změně v majetkových poměrech, zvláště pak v případě, kdy předchozí rozhodnutí bylo negativní (zamítavé). Daný názor má podporovat i to, že ani žádné jiné ustanovení občanského soudního řádu neslučuje řízení v prvním stupni a řízení odvolací v jeden celek, resp. nepovažuje obě tato řízení za řízení jediné, tato jsou upravena v jiné hlavě, takže je tomu tak i ze systematického hlediska.
7. Dále pak stěžovatelka poukázala na to, že v mezidobí nastala podstatná změna jejích majetkových poměrů, neboť bytová jednotka, kterou vlastní, byla zatížena právní vadou - žalobou třetí osoby na určení vlastnického práva. Z tohoto důvodu s ní nelze nakládat, takže daný majetek není likvidní a nelze z něho v žádném případě uspokojit potřebu na zaplacení soudního poplatku. Tuto podstatnou okolnost si měl jak soud prvního stupně, tak soud odvolací z úřední povinnosti zjistit, navíc ji ve své žádosti uváděl žalovaný a dokládal ji aktuálním výpisem z katastru nemovitostí.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že v rámci procesních předpisů platí pouze to, co je v tomto předpise výslovně stanoveno, naopak neplatí analogie zákona ani práva, v rámci aplikace zákona nelze dovozovat nic, co není pregnantně a taxativně stanoveno a vymezeno, v žádném případě nelze použít rozšiřující výklad. Městský ani Nejvyšší soud přitom nepochopily, resp. ignorovaly (a nevypořádaly) její argument, že v daném případě šlo nikoliv o přiznání osvobození od soudního poplatku, jak se o tom výslovně hovoří v §138 odst. 1 o. s. ř., v prvním stupni, ale o nepřiznání, přičemž jejich výklad jde zjevně nad rámec doslovného a nesporného ustanovení zákona. Následně stěžovatelka uzavírá, že obvodní soud měl o její nové žádosti o osvobození od soudních poplatků znovu rozhodnout, a nikoli odvolací řízení rovnou zastavit.
9. Pokud obvodní či městský soud odkazují na judikaturu Ústavního soudu, a to na usnesení ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1901/11 a ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04, tato argumentace není případná s ohledem na jiný skutkový stav v judikované věci - šlo totiž o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání, kdy v případě žádosti první nebylo soudem prvního stupně osvobození přiznáno a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno, následně podaná ústavní stížnost pak byla odmítnuta, druhá žádost byla soudem prvního stupně zamítnuta, načež odvolací soud řízení zastavil, u třetí žádosti soud prvního stupně řízení o odvolání zastavil a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, načež ústavní stížnost byla odmítnuta. Nadto z uvedeného judikátu plyne, že o podané žádosti musí být rozhodnuto, než soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaví. V dané věci však nešlo o opakovanou žádost (v rámci řízení v jednom stupni), přičemž soudy odmítly o podané žádosti rozhodnout a rovnou odvolací řízení zastavily.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných ve formě nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně vyložily ustanovení §138 odst. 1 věty druhé o. s. ř., v důsledku čehož nerozhodly o její žádosti o osvobození od soudního poplatku z odvolání, čímž jí měl být odepřen přístup k (odvolacímu) soudu. Obecnými soudy aplikovaný právní názor, že v rámci jednoho řízení není třeba znovu rozhodovat o další žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků, neobsahuje-li žádné nové, tj. předtím neuplatněné skutečnosti (zejména nedošlo-li ke změně poměrů na jeho straně), je názorem ustáleným a Ústavním soudem opakovaně akceptovaným (viz usnesení ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04 a ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1901/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Také názor, že osvobození od soudních poplatků se přiznává až do pravomocného rozhodnutí věci, a tudíž se vztahuje i na řízení odvolací, vychází z ustálené praxe a zastává jej i právní teorie, jak poukázal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (viz také Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2013, str. 485).
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti interpretaci citovaného ustanovení obecnými soudy, dle níž stejné pravidlo platí i pro případ negativního rozhodnutí, vznáší řádu výhrad, ovšem žádnou konkrétní argumentaci, proč by daný výklad měl vést k porušení jejího práva na přístup k soudu, resp. proč je z tohoto hlediska nezbytné znovu rozhodovat o osvobození od soudního poplatku (nyní z odvolání), nepředestírá. Nutno přitom upozornit, že nehledě na to, že napadený postup mohl být pro stěžovatelku dostatečně předvídatelný (viz výše), stěžovatelka byla na skutečnost, že již nebude opětovně rozhodováno o jí podané žádosti okresním soudem, upozorněna v odůvodnění usnesení o zastavení řízení, přičemž mohla předmětný soudní poplatek ještě zaplatit, a to do doby, než toto usnesení nabylo právní moci (§9 odst. 7 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a zajistit si tak projednání věci samé odvolacím soudem.
15. Stěžovatelce by bylo možné přisvědčit, jde-li o potřebu nového rozhodování, pouze za předpokladu, pokud by ve své žádosti uvedla (a osvědčila) nové skutečnosti, resp. to, že došlo k relevantní změně, pokud jde o její poměry, vzhledem k nimž by bylo eventuálně možné jí požadované osvobození přiznat. Závěry obecných soudů, že žádné nové skutečnosti v žádosti uvedeny nebyly, stěžovatelka nezpochybňuje, přičemž za relevantní změnu nelze považovat ani samotnou skutečnost, že se věc "dostala" do fáze odvolacího řízení (viz výše), a ani to, že soud prvního stupně ("navíc") dodatečně zjistil, že stěžovatelka není nemajetná, jak dříve tvrdila; tato skutečnost by naopak byla významná pro postup ve smyslu §138 odst. 2 o. s. ř. (tedy pokud by již bylo osvobození přiznáno). Protože však taková změna "poměrů" (podle pravidla rebus sic stantibus) v projednávané věci nenastala, nebylo možno vést další úvahy stran porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu