ECLI:CZ:US:2014:3.US.1546.14.1
sp. zn. III. ÚS 1546/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Kováře, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2014 č. j. 44 Co 165/2013-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 24. dubna 2014 (danou k poštovní přepravě dne 30. 4. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 1. 2013 č. j. 4 C 510/2009-163 bylo rozhodnuto tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 75 808 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Částečně byla zamítnuta žaloba žalobce na zaplacení částky 61 192 Kč s úrokem z prodlení od 1. 12. 2009 do zaplacení (výrok II). Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 548 Kč a ve výši 4 015 Kč (výrok III). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice náklady znalečného ve výši 13 535 Kč a svědečné ve výši 608 Kč (výrok IV).
3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I v rozsahu napadení co do částky 39 253 Kč s příslušenstvím mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému a) náklady zastaveného řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 283,60 Kč, b) náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 396 Kč, vždy ve výši, která bude určena v písemném vyhotovení rozhodnutí. Konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 10 607 Kč a žalovaný částku 3 536 Kč.
4. V odůvodnění krajský soud uvedl, že v této věci žalobce již v žalobě tvrdí, že žalovaný porušil právní povinnost vyklidit po ukončení nájemního vztahu určitou nemovitost - stavbu silážní jámy, ač byl ukončen nájemní vztah mezi účastníky a ač i byl ke splnění takové povinnosti povinován podle rozhodnutí soudu (tvrzení k protiprávnímu jednání). V důsledku tohoto žalobci "ušel zisk", protože nebýt protiprávního jednání žalovaného, mohl by žalobce pronajímat silážní žlab třetí osobě. Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že se zde postrádá tvrzení k reálné možnosti jímku pronajmout (za předpokladu, že by byla prázdná), tedy že žalobce měl potencionálního zájemce o tuto jímku, popř. měl již předjednán takový pronájem anebo alespoň že by s ohledem na např. výhodnost polohy či určitou exkluzivitu předmětu nájmu apod. by bylo reálným (pravidelným) během věcí, že by k takovému úkonu s pravděpodobností hraničící s jistotou došlo. Soud prvního stupně žádnou z takových skutečností nezjišťuje, a to již i proto, že sám žalobce nic takového netvrdí - jeho tvrzení je v podstatě obecným tvrzením k různým (podnikatelským) možnostem, jak vlastnictví silážní jámy případně využít. Je nutno uvést v tomto směru, že i obecná možnost pronájmu v době byla spíše nepravděpodobná, resp. zcela nereálná; je nutno poukázat na závěry znalce, který prováděl určitý průzkum trhu v době a v místě, a žádný reálný zájem či obchod s obdobným předmětem nezjistil (viz odpověď znalce ze dne 5. 9. 2012 - "přes veškerou snahu přiměřenou účelu posudku se nepodařilo zjistit konkrétní realizované prodeje a nabídky obdobných nemovitostí... Nelze porovnávat možnosti využití krytých prostorů a nekryté silážní jámy..."). Žalobce tak neunesl - a je zjevné, že ani unést nemohl - důkazní břemeno ke svému tvrzení o nezbytné podmínce vzniku odpovědnosti za škodu. V úvaze o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně opomněl podle odvolacího soudu skutečnost, že původně bylo vedeno řízení pro 137 000 Kč a pro 4 583 Kč měsíčně do budoucna a že ohledně nároku o 4 583 Kč měsíčně bylo řízení pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, aniž by bylo zjištěno, že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (žalobce vzal prostě žalobu zpět bez udání důvodu). Ohledně této části nároku pak bylo rozhodnuto zastavením řízení usnesením ze dne 21. 12. 2010 (právní moc 25. 1. 2011). Odvolací soud proto rozhodl dle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady zastaveného řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve zbývající části úspěšný přibližně co do 75 %, žalobce co do 25 %, žalovanému tak přísluší náklady právního zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to z předmětu řízení 137 000 Kč (úkon právní služby - 6 580 Kč) za 6 úkonů právní služby, 6krát paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (v řízení před soudem prvního stupně), v řízení odvolacím potom 1 úkon, celkem tedy 52 360 Kč, navýšeno o DPH 21 % (10 472 Kč) a soudní poplatek z odvolání 1 960 Kč. Celková výše nákladů pak činí 64 792 Kč, z čehož jedna polovina je 32 396 Kč. V poměru 75 % ku 25 % bylo též rozhodnuto o nákladech státu (§148 odst. 1 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především následující. Odvolací soud zaměnil pojmy jímka a silážní žlab, když jímku skutečně nelze pronajmout, ale žlab pronajmout jde. Odvolací soud argumentoval, že stěžovatel neměl potenciálního zájemce o silážní žlab; stěžovatel namítá, že žlab již dříve pronajímal a chtěl ho i nadále pronajímat, tedy není žádný důkaz o tom, že žlab pronajímat nechtěl. Potencionální zájemce o nájem žlabu by na stěžovatele nečekal několik let (než by žalovaný žlab vyklidil), proto bylo podle stěžovatele nelogické chtít po něm doložení potencionálního zájemce. Odvolací soud dále zpochybňuje nárok stěžovatele tím, že obecná možnost pronájmu v době byla spíše nepravděpodobná, resp. zcela nereálná a poukazuje na závěr znalce z jeho dopisu ze dne 5. 9. 2012, který zcela vytrhává z kontextu i vzhledem k vypracovanému znaleckému posudku tohoto znalce ze dne 28. 5. 2012, kdy tento znalec pro zjištění výše ušlého zisku ve formě nerealizovaného nájmu sám uvádí, že nejsou jenom k dispozici údaje o srovnatelných nájmech, přičemž obecně nelze hovořit o vyrovnaném trhu s obdobnými nemovitostmi, a to ani z hlediska jejich prodeje a už vůbec ne z hlediska jejich pronájmu, což vůbec nevylučuje možnost, že by bylo možno silážní žlab pronajmout. Areál se nachází nedaleko od Brna a Třebíče, s vysokou mírou pravděpodobnosti by se zájemce o pronájem našel, buď by se jednalo o zemědělskou firmu z nedalekého okolí, či stavební firmu, kterým by mohl tento žlab sloužit jako mezisklad materiálu, neboť v dnešní době stavební či jiné firmy nepodnikají pouze v místě svého sídla, důkazem je i firma žalovaného. Dále stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Ve vztahu k nákladům zastaveného řízení stěžovatel namítá, že k zastavení došlo z důvodů na straně žalovaného - žalovaný totiž přislíbil soudnímu vykonavateli, že započne s vyklízením žlabu a dokončí jej do půl roku, pročež stěžovatel vzal zpět žalobu. K rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně stěžovatel namítá, že z výroku II písm. b) není zřejmé, zda částka 32 396 Kč je konečná, nebo zda má stěžovatel v budoucnu očekávat další písemné rozhodnutí, které tuto částku nějakým způsobem upraví, k prvním třem úkonům právní služby byly duplicitně stanoveny náhrady hotových výdajů a matematickou nepřesností byla stanovena úhrada nákladů řízení o 5 171,10 Kč větší.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Krajský soud vlastní závěry racionálně akceptovatelně vyargumentoval. Ústavní soud není povolán zkoumat míru racionality konkurujících názorů; možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jeho argumentaci. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné." Tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci. To platí tím spíše s ohledem na to, že v nynější věci bylo dovolání nepřípustné ze zákona (kvůli "bagatelnosti" souzené částky), což klade o to přísnější požadavky na případné vyhovění ústavní stížnosti (srov. zejména body 29 až 35 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 a tam uvedenou judikaturu).
10. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatel namítá záměnu jímky za žlab v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jde jen o formulační námitku bez obsahového dopadu v rovině ústavnosti takto koncipované argumentace. Stěžovatel namítá vlastní chtění žlab i v budoucnu pronajmout; odvolací soud však byl veden jinou podstatnou úvahou, nezávislou na chtění stěžovatele žlab pronajmout, když bral v potaz hlavně otázku míry pravděpodobnosti, že žlab v daný moment a v daném místě bude možné pronajmout. Tím se odpovídá i na námitku stěžovatele, že bylo nelogické po něm chtít doložit, že již má potencionálního nájemce k dispozici, když ani nevěděl, kdy žalovaný žlab vyklidí. V této námitce však Ústavní soud nemůže nevidět jistou vnitřní rozpornost v ústavní stížnosti stěžovatele. Sice na jednu stranu tvrdí, že by musel hledat nájemce ochotného čekat na uvolněný nájem několik let (a úvahu odvolacího soudu tak staví až do roviny absurdity), na druhou stranu však - v jistém rozporu - uvádí, že žalovaný přislíbil vyklizení žlabu do půl roku a stěžovatel tomu podle svých slov uvěřil, pročež vzal zpět žalobu; pak však stěžovatel nevysvětluje, proč kupříkladu v příslušném období neměl mít prostor pro nalezení potencionálního nájemce. Názor o nenaplnění požadované míry pravděpodobnosti pronájmu žlabu odvolací soud podložil racionálně akceptovatelnou argumentací [především odkazem na odpověď znalce (z pozdějšího dopisu než znalecký posudek, na který odkazuje stěžovatel)]. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na to, že na neexistenci reálnosti pronájmu žlabu poukazoval i žalovaný v odvolání, avšak stěžovatel se k odvolání písemně nevyjádřil. Stěžovatel dále tvrdí, že k zastavení řízení došlo z důvodů na straně žalovaného a tyto důvody konkretizuje v ústavní stížnosti. Nerozporuje však úvahu odvolacího soudu, že stěžovatel vzal žalobu zpět bez udání důvodu, tedy že soudy ani nemohly dospět k závěru, že by snad ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jinými slovy, touto argumentací měl stěžovatel hájit své zájmy již před obecnými soudy, což nejenže nečinil, ale ani nepodal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů zastaveného řízení. Konečně stěžovatel rozporuje rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně. Tu však dodává, že k nápravě tvrzeného pochybení též požádal o vydání opravného usnesení (dne 16. 4. 2014). Sám se tedy domnívá, že tvrzené pochybení je odstranitelné cestou v obecném soudnictví. Ústavní soud zjistil, že v reakci na tuto žádost si odvolací soud vyžádal spis (byl mu odeslán dne 9. 5. 2014, viz i http://infosoud.justice.cz). Pokud odvolací soud této žádosti stěžovatele nevyhoví (ať již tím, že vydá negativní rozhodnutí či snad jen např. informuje stěžovatele o nevyhovění jeho podnětu s tím, že k vydání opravného usnesení rozhoduje výlučně ex officio a nikoli na návrh), pak bude mít stěžovatel cestu k Ústavnímu soudu i nadále otevřenou. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost, neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V této části je tak ústavní stížnost nepřípustná.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu