ECLI:CZ:US:2014:3.US.1573.13.1
sp. zn. III. ÚS 1573/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2013 č. j. 8 Tdo 35/2013-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 16. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. května 2012 č. j. 28 T 15/2011-1351 uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 4. září 2012 č. j. 2 To 93/2012-1454 stěžovatelovo odvolání brojící proti rozhodnutí soudu nalézacího. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, v jehož odůvodnění odvolacímu soudu mimo jiné vytkl, že jím provedená kvalifikace trestného činu neodpovídá skutkovým okolnostem případu. Množství drog, které stěžovatel poskytl svým "odběratelům", neodpovídá ustálenému výkladu znaku "ve značném rozsahu", jakožto klíčového znaku pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, z jehož spáchání byl stěžovatel shledán vinným. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal tak, že s odkazem na svou rozsáhlou rozhodovací činnost konstatoval, že "značný rozsah" jako znak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu nevyplývá pouze z množství omamných nebo psychotropních látek, ale i z dalších okolností, jako např. částky, kterou za prodej drog pachatel obdrží, z délky doby páchání trestné činnosti, apod. S ohledem na skutkové okolnosti stěžovatelova případu tak Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podané dovolání jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků
3. Proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v jejímž odůvodnění tomuto soudu vytýká nedostatečné vypořádání se s v dovolání uplatněnými námitkami ohledně nesprávné právní kvalifikace posuzovaného skutku. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkou stran nenaplnění hlavního kvalifikačního znaku pro kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, které umožňuje potrestat pachatele přísnějším trestem, byl-li za podobný trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Dále stěžovatel vznáší obsáhlé námitky stran subsumpce jeho jednání rovněž pod trestný čin podle ustanovení §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Není-li v něm obsažený pojem "značný rozsah" ve vztahu k množství škodlivých látek nijak specifikován, je třeba v soudní praxi vykládat tento znak uvedené skutkové podstaty tak, aby byla zachována zásada rovnosti. Ustálená soudní praxe pak došla k závěru, že "značný rozsah" vyjadřuje čtyřsetnásobek množství "většího než malého", jež je pro každou látku stanoveno v nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení č. 467/2009 Sb."). Z toho vyplývá, že u drogy známé jako pervitin je pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty dle ustanovení §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku nutné nakládat s touto látkou v množství o hmotnosti větší než 800 gramů, přičemž stěžovatel nakládal s necelou třetinou tohoto množství. Dovolací soud se s touto stěžovatelovou argumentací, opřenou navíc o relevantní, nepřekonanou judikaturu Nejvyššího soudu, v podstatě nevypořádal, čímž porušil stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
4. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Nejvyšší soud, a vedlejšího účastníka řízení, Nejvyšší státní zastupitelství, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Tohoto práva využil pouze Nejvyšší soud, který ve svém vyjádření uvedl, že se stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval a se všemi vznesenými námitkami se v dostatečné míře vypořádal. Ve svém rozhodnutí pak především zdůraznil, že pro naplnění "rozsahového" znaku určité kvalifikované skutkové podstaty u drogových deliktů (např. značný rozsah, velký rozsah, apod.) není klíčové toliko množství omamné látky, nýbrž i další okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší soud následně zopakoval podstatné body argumentace obsažené v napadeném rozhodnutí a uzavřel, že tyto rozhodně nejsou v rozporu s ostatní judikaturou. Zároveň Nejvyšší soud připomněl, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013 (259/2013 Sb.) pozbyla platnosti příloha č. 2 nařízení č. 467/2009 Sb. a soudy se tak při posuzování rozsahu určitého trestného činu musí vrátit do stavu před rokem 2010. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto by Ústavní soud neměl podané ústavní stížnosti vyhovět.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka, dle níž se dovolací soud nevypořádal se stěžovatelem vznesenou argumentací, doplněnou o relevantní odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, stran nenaplnění znaků skutkové podstaty podle ustanovení §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, jelikož množství omamné látky, s níž stěžovatel nakládal, nedosahuje míry "ve značném rozsahu". Podstatu této námitky považuje Ústavní soud za zcela neopodstatněnou, neboť Nejvyšší soud na tuto stěžovatelovu argumentaci reagoval poměrně rozsáhlým výčtem vlastních starších rozhodnutí, jejichž opěrné body zjevně potvrzují nesprávnost stěžovatelových závěrů v předmětné otázce. To, že rozhodnutí výslovně nezmiňuje a nerozporuje ten judikát, který dává stěžovateli dle jeho tvrzení za pravdu, nelze v takové situaci považovat za porušení práva na spravedlivý proces a předvídatelné soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 36 Listiny. Podstatné však je (viz s. 6 odůvodnění usnesení dovolacího soudu), že tyto závěry mají rovněž oporu v judikatuře Ústavního soudu. Tyto závěry ohledně potřeby komplexního hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu mají též oporu v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12, vyhlášený pod č. 259/2013 Sb.), pro otázku výkladu pojmu "množství větší než malé"), která odmítla důraz na "váhové" kritérium jako rozhodující a výlučné východisko hodnocení trestnosti za vinu kladeného jednání, když byla zrušena příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů.
8. Stěžovateli lze sice do určité míry přisvědčit, že v rozsáhlé rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v této oblasti nebylo dosaženo naprosté jednoty názorů právě v otázce zastupitelnosti množství omamné látky ostatními skutkovými okolnostmi pro naplnění některé z "rozsahových" kvalifikovaných skutkových podstat [srov. např. závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2012 sp. zn. 7 Tdo 945/2011 oproti závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012 sp. zn. 3 Tdo 582/2012], jež by v zájmu maximální možné ochrany právní jistoty (podle zásady nullum crimen sine lege certa) bylo záhodno formálně bezvadným postupem v budoucnu odstranit [srov. §20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Tyto odlišnosti způsobené vesměs nepřesným parafrázováním již dříve vyjádřených názorů však nedosahují v žádném případě ve svém celku takové intenzity, jež by mohla založit stěžovatelovo legitimní očekávání na odlišný výsledek jeho trestního řízení, když stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce na tyto odlišnosti v hodnocení znaku "značného rozsahu" nakonec sám poukazoval. Musel si tak být vědom rozsáhlé rozhodovací činnosti, která pod skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku podřadila i nakládání s menším množstvím omamných látek, než jaké bylo zjištěno ve stěžovatelově případě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 8 Tdo 463/2010 nebo ze dne 22. září 2011 sp. zn. 8 Tdo 1103/2011). Nelze tedy přisvědčit ani tomu, že ve stěžovatelově případě došlo v jeho neprospěch k nerovné aplikaci uvedeného ustanovení trestního zákoníku, která by byla v extrémním rozporu s ústavními kautelami práva na spravedlivý proces. V takovém případě tedy Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo v tomto směru k tak kvalifikovanému zásahu do stěžovatelových Ústavou chráněných práv, jež by opravňoval Ústavní soud ke kasačnímu zásahu. Posouzení všech okolností vedoucích k závěru, že je naplněn znak "ve značném rozsahu", je věcí obecných soudů. Ty této povinnosti dostály dostatečným způsobem, když posoudily další okolnosti páchání samotné trestné činnosti (tato otázka nebyla sporná) z hlediska doby páchání (cca jeden rok), počtu osob (26 odběratelů), pravidelnosti (více než 840 případů) a výnosu (v řádech stovek tisíc korun). Úkolem Ústavního soudu v takovém případě není přezkoumávat dokazování, nýbrž hodnotit, zda bylo provedeno se zachováním ústavních kautel.
9. Konečně třeba uvést, že námitku stěžovatele, jíž brojil proti právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, shledal Ústavní soud rovněž jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud se k této námitce stěžovatele v napadeném rozhodnutí vyjádřil a rovněž svůj závěr řádně a logicky odůvodnil (str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí) s ohledem jak na objasnění extenze pojmu "potrestání", tak na její konkrétní uplatnění v projednávané věci. Stěžovatel na tuto argumentaci v podané ústavní stížnosti nijak nereagoval (pouze ji znovu opakuje, nikoli vyvrací). Ústavní soud tedy může na tyto závěry pro podrobnosti plně odkázat a konstatovat, že v odůvodnění nespatřuje porušení čl. 36 Listiny, když obecné soudy vyšly nikoli z data odsouzení, nýbrž data výkonu trestu, které zcela nepochybně spadá do zákonné hranice posledních tří let ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu