ECLI:CZ:US:2014:3.US.1631.14.1
sp. zn. III. ÚS 1631/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Jandáska, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519 proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 11. 2012 č.j. 215 C 15/2011-73 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014 č. j. 27 Co 143/2013-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi, jakož i řízením, které jejich vydání předcházelo, mělo dojít k porušení jeho ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zakotveného v čl. 26 Listiny.
Odvolací soud zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zčásti změnil a žalobu zamítl tak, že výsledkem řízení se stalo uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci 23.586,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; vzhledem ke vzájemné míře úspěchu procesních stran uložil soud žalobci povinnost nahradit stěžovateli část v řízení vynaložených nákladů.
V ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel vůči procesním postupům a rozhodnutím obecných soudů řadu námitek skutkové i právní provenience, jež jsou mu samozřejmě známy, a proto je netřeba rekapitulovat; z procesního spisu se podává, že Ústavnímu soudu předkládá zásadně ty, jež už jim adresoval, jmenovitě soudu odvolacímu.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Tak je tomu i v dané věci; je totiž zjevné, že s výše uvedenými stěžovatelčinými námitkami se v rozhodném smyslu vypořádal odvolací soud, a jím uplatněné skutkové a právní závěry i z hledisek ústavněprávních obstojí.
Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, a ve skutkové rovině jsou znaky protiústavnosti naplněny zejména tehdy, jestliže provádění a hodnocení důkazů trpí zvláště závažnými procesními vadami či učiněná skutková zjištění odtud již logicky ("v žádné možné interpretaci") nevyplývají. Kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné, resp. jemuž chybí náležité odůvodnění.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci přítomny nejsou; kvalifikovaný exces v takto vyloženém smyslu v rozhodnutí obecných soudů totiž dovodit nelze.
Ze skutečnosti, že soud dospěl k odlišným závěrům, než jaké stěžovatel pokládá za správné - jmenovitě o obsahu a platnosti dílčích ujednání účastníky uzavřené mandátní smlouvy, ujednání o podmínkách vrácení jemu poskytnuté provize, její výše, o konkurenční doložce, její platnosti a okolnostech na ní založené smluvní pokuty, resp. započtení proti jeho nárokům na provizi - porušení jeho základních práv samo o sobě neplyne. Odvolací soud se námitkám stěžovatele, uplatněným v odvolání, věnoval zcela adekvátně, a jejich hodnocení obšírně, věcně přiléhavě a srozumitelně také v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, pročež nelze uznat ani stěžovatelovu kritiku z jeho nepřezkoumatelnosti; nedostatek přezkoumatelnosti rozhodnutí nelze dovozovat jen z toho, že soud nepřevzal argumentační metodu stěžovatele a nevyvracel dílčí námitky stejným způsobem, jakým byly konstruovány.
Rovněž kritice procesních postupů obecných soudů nelze v mezích ústavněprávního přezkumu ničeho podstatného vytknout, a to ať již jde o stěžovatelovu výtku z nedostatku jednoty předmětu řízení nebo o hodnocení provedených důkazů, konkrétně svědecké výpovědi Ivy Ambrosové.
Svým obsahem je tak ústavní stížnost toliko polemikou se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a nikterak se nenaznačuje, že by mohla mít relevantní průmět do kontextu ústavněprávního. Stěžovatel tím vnucuje Ústavnímu soudu pozici další (běžné) opravné instance v režimu obecného soudnictví (což se zjevuje i v tom, že jeho ústavní stížnost je v podstatě identická s předtím podaným odvoláním), která mu - viz shora - nepřísluší.
Výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je návrhem ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněným, je tím odůvodněn.
Jako takovou ji Ústavní soud podle tohoto ustanovení v senátu, mimo ústní jednání, usnesením odmítl.
Výsledek řízení o ústavní stížnosti neumožňuje vyhovět ani stěžovatelovu návrhu, aby mu byla podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznána proti vedlejšímu účastníku náhrada nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu