ECLI:CZ:US:2014:3.US.166.14.1
sp. zn. III. ÚS 166/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vlčka, zastoupeného JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013 č. j. 33 Cdo 3045/2013-88, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013 č. j. 17 Co 85/2013-70 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. prosince 2012 č. j. 115 EC 126/2012-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 13. 1. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně návrh žalovaného (stěžovatele) na zrušení rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 9. 2012 č. j. 115 EC 126/2012-38. Okresní soud uvedl, že stěžovatel soudu předložil pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož bylo zjištěno, že je ode dne 6. 9. 2012 práce neschopen bez dalšího a že má od tohoto dne povoleny vycházky od 13.00 do 19.00 hod. Žalovaný však neprokázal existenci objektivních okolností, které mu bránily omluvit včas svou neúčast na jednání, když mu veškeré písemnosti, tedy i předvolání k jednání, byly řádně doručeny. Omluvitelným důvodem ve smyslu ust. §153b odst. 4 o. s. ř. není okolnost, která žalovanému byla známa předem - třebaže mu objektivně zabraňovala v účasti na jednání - jestliže žádné objektivní okolnosti by nebránily tomu, aby omluvil svou neúčast na jednání (srov. SJ 44/2000). Důvod, proč se žalovaný nedostavil k soudu, tedy vznikl před vyhlášením rozsudku pro zmeškání a žalovaný měl možnost s ohledem na povahu důvodu, kterým nebyla náhlá akutní indispozice, se řádně omluvit. Za prokázaného skutkového stavu žalovanému nic nebránilo v tom, aby současně s písemnou omluvou zaslanou poštou dne 6. 9. 2012 (nikoli 5. 9. 2012, jak tvrdil) telefonicky či e-mailem minimálně v den konání jednání, které bylo nařízena na 15.15 hod., svou nepřítomnost z důvodu nemoci omluvit, což neučinil. Důvod omluvy soud ani nepovažuje za řádný a omluvu za důvodnou, když pouhá skutečnost, že je žalovaný dočasně pracovně neschopný (s vystavenou neschopenkou na vlastní firmu), bez dalšího neznamená omluvitelný důvod neúčasti při soudním jednání. V tomto případě, kdy se z neschopenky jasně podává, že žalovaný měl povolené vycházky denně od 13.00 do 19.00 hod. a jednání se konalo v 15.15 hod., žalovanému objektivně nic nebránilo v tom se jednání osobně zúčastnit. Proto návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl jako nedůvodný.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu potvrdil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považoval za věcně správné a odkázal na něj. Z rozhodnutí nadto výslovně vyzdvihl, že žalovanému nebránily žádné objektivní okolnosti v účasti na jednání nalézacího soudu dne 10. 9. 2012, neboť přestože měl vystavenu pracovní neschopnost, ošetřující lékař mu povolil každý den v čase od 13.00 do 19.00 hod. vycházky, během nichž se mohl jednání soudu zúčastnit, když jednání bylo nařízeno u Okresního soudu v Kolíně na den 10. 9.2012 v 15.15 hod. Podle protokolu o jednání ze dne 10. 9. 2012 jednání skutečně začalo v 15.25 hod. a skončilo v 15.30 hod. Znamená to, že v uvedeném časovém úseku se žalovaný mohl bez problémů na soudní jednání dopravit, absolvovat jednání a z časového hlediska se vrátit tak, aby neporušil stanovený léčebný režim.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu neexistence zásadního právního významu v rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl, že již v usnesení ze dne 27. 1. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2001, Nejvyšší soud konstatoval, že omluva coby procesní úkon, jímž příslušná osoba (jmenovitě účastník) informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání nebo jinému úkonu soudu, k němuž byla předvolána, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit, je - oproti podáním podle §42 o. s. ř. - účinná (v tom smyslu, že se účastník vůbec "omluvil") již tím, že se dostane do sféry adresáta, jímž je soud. Možnost omluvit se i jiným způsobem než podáním podle §42 odst. 1 věty první a odst. 3 o. s. ř. předjímá občanský soudní řád tím, že v §153b odst. 1 (přípustnou) formu omluvy nevymezuje a podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř.; soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu či omluvu telefonickou. Zvolil-li žalovaný k omluvě své neúčasti u jednání, kterou činil dva pracovní dny před konáním jednání, listinnou podobu a zaslání prostřednictvím pošty doporučeným dopisem, zatěžuje jej riziko, že se omluva k soudu nedostane včas, tj. před vynesením rozsudku pro zmeškání, s důsledky plynoucími ze shora uvedené judikatury. Obstojí-li závěr odvolacího soudu o tom, že důvod návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není omluvitelným, neboť se pro něj žalovaný včas a řádně neomluvil, není třeba se zabývat argumentací dovolatele proti následnému závěru, podle něhož mu uváděný důvod v účasti u jednání ani nebránil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Stěžovatel se jednání, které bylo nařízeno na 10. 9. 2012, nezúčastnil, neboť byl nemocen a zároveň zaslal soudu dne 6. 9. 2012, tedy několik dní před jednáním, doporučenou poštou omluvu z jednání. Byl tedy i v dobré víře o tom, že jeho účast na jednání je řádně omluvena. Dodatečně vyšlo najevo, že z neznámých důvodů poštovní zásilka (omluva z jednání) dorazila k soudu až po jednání. Stěžovatel má za to, že v situaci, kdy byl nemocen, a zároveň odeslal doporučenou omluvu písemně poštou, byl v dobré víře o tom, že jeho účast na jednání je náležitě omluvena. Soudy prvního a druhého stupně navíc argumentovaly poněkud jinak než později Nejvyšší soud, když zejména poukazovaly na to, že stěžovateli nic objektivně nebránilo v účasti na jednání u Okresního soudu v Kolíně, které se konalo v 15.15 hod., neboť měl povoleny vycházky v době od 13.00 do 19.00 hod. K tomu stěžovatel již ve svém odvolání (i dovolání) uváděl, že taková argumentace je založena na nesprávném pochopení smyslu a účelu těchto zdravotních vycházek a vychází z toho, jako kdyby se osoba jinak v pracovní neschopnosti náhle v určitém časovém intervalu stala zcela "zdravou" a bez jakýchkoliv omezení. Ve skutečnosti je ale smyslem vycházek pouze umožnit nemocné osobě např. kratší zdravotní procházku v okolí místa bydliště, nákup a obdobné činnosti. V žádném případě ale nelze za takovouto aktivitu považovat účast na soudním jednání, spojenou navíc s delším cestováním. V konkrétním případě by stěžovatel musel za účelem účasti na soudním řízení absolvovat cestu Roudnice nad Labem - Kolín - Roudnice nad Labem, trvající více než dvě hodiny a dlouhou více než 200 km. Úvaha odvolacího soudu o tom, že žalovaný se mohl "bez problémů na soudní jednání dopravit, absolvovat jednání a z časového hlediska se vrátit tak, aby neporušil stanovený léčebný režim", je pak zcela teoretická, odtržená od praktické reality cestování veřejnou dopravou a je založená - mimo jiné - na tom, že jednání trvalo pouze 5 minut (to ovšem právě z toho důvodu, že se jej žalovaný neúčastnil).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalovaným v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a prezentuje své vlastní opačné právní názory. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uvedl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Soudy vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. Racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatele, své závěry opřely o konkrétní ustanovení v řízení aplikovaných zákonů i judikaturu obecných soudů, a proto nelze hovořit ani o překvapivosti jejich závěrů. Věc prošla třemi stadii řízení před obecnými soudy a nesouhlas stěžovatele s jejich závěry ještě neznamená zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. V konkrétnostech Ústavní soud uznává, že pokud stěžovatel oponuje názoru soudu prvního a druhého stupně - podle kterého pracovní neschopnost stěžovateli v konkrétním případě nebránila v účasti na jednání - má jeho argumentace ratio. Tu však dostatečně nereflektuje, že k nevyhovění jeho návrhu vedl - nutně - již názor všech obecných soudů v rovině podmínky včasnosti omluvy (a contrario důvodnost omluvy), kdy je třeba hodnotit tu okolnost, že řádně předvolaný účastník důvod předem znal. Zvolil-li stěžovatel k omluvě své neúčasti zaslání prostřednictvím pošty doporučeným dopisem (a contrario např. telefonická omluva), zatěžuje jej riziko, že se omluva k soudu nedostane včas, tj. před vynesením rozsudku pro zmeškání (ne pro nedostavení se), s příslušnými negativními důsledky, které nastanou v situaci, kdy jinak omluvitelná neúčast nebyla soudu včas (tedy před jednáním) oznámena. Tento názor obecných soudů je racionálně obhajitelný. Tento názor není překvapivý, neboť jej nevyslovil až Nejvyšší soud, nýbrž jej (byť v poněkud jiné formulační podobě) explicitně vyslovil již soud prvního stupně (s odkazem na judikát publikovaný již v roce 2000) a odvolací soud na jeho rozhodnutí beze zbytku odkázal (takže tento názor implicitně rovněž vyslovil).
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu