ECLI:CZ:US:2014:3.US.1667.14.1
sp. zn. III. ÚS 1667/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Pavla Komínka, zastoupeného Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 a proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně ze dne 22. 8. 2012 č. j. 11832/9.30/12/14.3-RZ, za účasti Krajského soudu v Brně a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, se sídlem v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 14. 5. 2014 se Pavel Komínek (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci uložení pokuty ve výši 250 000 Kč za správní delikt na úseku zaměstnanosti podle ust. §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 mu byl prostřednictvím jeho právního zástupce doručen dne 17. 12. 2013. Dále vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pokud nejnižší výměra pokuty ukládané podle §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, činí 250 000 Kč. Stěžovatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně ukládání pokut za správní delikty a konstatoval, že ve světle této judikatury lze jemu uloženou pokutu jednoznačně považovat za likvidační.
Z napadeného rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 plyne, že předmětem soudního (správního) přezkumu bylo rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, se sídlem v Opavě, ze dne 3. 12. 2012 č. j. 3865/1.30/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně) ze dne 22. 8. 2012 č. j. 11832/9.30/12/14.3-RZ.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (den doručení), a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadený rozsudek správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 byl jeho právnímu zástupci doručen dne 17. 12. 2013; právě tímto dnem započala běžet zákonná lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula v pondělí dne 17. 2. 2014. Stížnost však byla podána elektronicky až dne 14. 5. 2014, tedy evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Lhůta dvou měsíců obsažená v ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, přičemž tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Z uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval meritem ústavní stížnosti.
Stěžovatel navíc nepodal proti ústavní stížností napadenému rozsudku správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 31 A 1/2013-58 kasační stížnost, ačkoliv byl řádně poučen, čímž nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto pohledu je nutno ústavní stížnost posoudit také jako nepřípustnou dle §43 dost. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Argumentaci významem tohoto rozsudku, dle přesvědčení stěžovatele podstatně přesahujícím jeho vlastní zájmy, Ústavní soud neakceptoval, neboť ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nezakládá výjimku z nepřekročitelnosti lhůty pro podání ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené tedy ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj