ECLI:CZ:US:2014:3.US.1687.13.1
sp. zn. III. ÚS 1687/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Mesznera, zastoupeného Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. července 2012 č. j. 10 C 425/2009-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2013 č. j. 55 Co 412/2012-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 23. 5. 2013) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 857 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá žalovaného nároku s odůvodněním, že od rozvodu manželství účastníků sama financovala společný družstevní byt účastníků až do doby, kdy byl prodán, přičemž žalovaná částka představuje polovinu nájemného a plateb spojených s užíváním bytu. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání dle §153a o. s. ř. s tím, že žalovanému byla usnesením ze dne 14. 1. 2010 č. j. 10 C 425/2009-10 (dále jen "kvalifikovaná výzva" nebo "výzva k vyjádření k žalobě") ve smyslu §114b uložena povinnost do třiceti dnů od doručení usnesení se vyjádřit k žalobě, a to s poučením o tom, jakým způsobem se má vyjádřit, jak má postupovat, nemůže-li vyjádření podat ve stanovené lhůtě, a jaké jsou následky, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovanému bylo usnesení doručeno do vlastních rukou dne 22. 1. 2010. Lhůta k vyjádření mu marně uplynula dne 22. 2. 2010. Ve stanovené lhůtě se žalovaný k žalobě nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, když vyjádření k žalobě podal k poštovní přepravě až dne 4. 3. 2010. Nastala tak fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., přičemž nejde o věc, v níž by nebylo možné schválit smír (neboť jde o závazek z dvoustranného smluvního závazkového vztahu, který si mohou účastníci svými dispozitivními úkony upravit), resp. schválení smíru by nebylo v rozporu s právními předpisy. Soud prvního stupně proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.
3. Napadeným rozsudkem městského soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrzen jako věcně správný. V odůvodnění uvedl městský soud především následující. Předmětem řízení jsou náklady na bydlení spojené s užíváním (družstevního) bytu ve společném nájmu účastníků, představované nájemným, které žalobkyně za žalovaného hradila po rozvodu manželství ve vztahu k vlastníku bytu (bytovému družstvu). Soudní praxe běžně připouští uplatňování požadavků rozvedených manželů na splacení podílu z úhrady společného bytu po rozvodu v režimu §454 jako nároků opírajících se o bezdůvodné obohacení. Žalovaným v odvolání citovaná judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2594/2008 ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2758/08) na projednávaný případ nedopadá, když řeší jinou situaci - přírůstky a výnosy z dosud nevypořádaného společného jmění manželů, které jsou výsledkem realizace vlastnického práva bývalých manželů ke společné věci, zatímco úhrada nákladů na bydlení, spočívajících v placení nájemného za užívání (družstevního) bytu, je plněním povinnosti nájemce (člena družstva) vůči pronajímateli (vlastníku) bytu; nejde tedy o výdaje na společný majetek účastníků, spadající do masy společného jmění, když společným majetkem není družstevní byt, ale pouze hodnota členských práv a povinností k bytovému družstvu. Již jen z tohoto důvodu nelze uvažovat o tom, že by mohlo jít o nárok, který by měl být vypořádán v rámci vypořádání SJM. Nejde tak rovněž o namítaný šikanózní výkon práva.
4. Nedůvodné jsou rovněž námitky zpochybňující zmeškání lhůty pro podání vyjádření k žalobě. Namítal-li žalovaný, že kvalifikovanou výzvu osobně nepřevzal, při jednání odvolacího soudu řádným způsobem nezpochybnil skutečnost, že tuto výzvu osobně převzal dne 22. 1. 2010, jak se podává z doručenky (která má za situace, kdy obsahuje všechny předepsané náležitosti, povahu veřejné listiny), když uvedl "že nemůže potvrdit ani vyloučit", zda podpis na doručence je jeho. Poslední den stanovené 30denní lhůty v kvalifikované výzvě uplynul v pondělí dne 22. 2. 2010. Podal-li žalovaný vyjádření k žalobě až dne 4. 3. 2010, tedy po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k žalobě podle §114b odst. 1 o. s. ř., podal jej opožděně. Nastala zákonná fikce uznání žalovaného nároku. Zmeškání lhůty nepředstavuje vadu žaloby, kterou by bylo možno zhojit pozdějším vyjádřením, byť podaným do doby rozhodnutí soudu ve věci samé. Účinky zákonné fikce zvrátit nelze. K promeškání soudem stanovené lhůty pro vyjádření k žalobě nedošlo z omluvitelných důvodů, když takovým důvodem není ve vyjádření ze dne 3. 3. 2010 žalovaným vznesená námitka podjatosti všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4. Vydáním kvalifikované výzvy, která je prostředkem přípravy jednání, nebylo obejito právo žalovaného vyjádřit se k osobě zákonného soudce, ač neobsahovala poučení ve smyslu §15a odst. 1 o. s. ř. Uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci, a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy nebo zda byl poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, které podle rozvrhu práce mají věc projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech. Závěr soudu prvního stupně o uplatnění fikce uznání proto nelze považovat za předčasný, a to tím spíše za situace, když v době vydání napadeného rozhodnutí bylo o vznesené námitce podjatosti již pravomocně rozhodnuto. Pokud nastala zákonná fikce uznání, bylo povinností soudu prvního stupně rozhodnout o nároku, který je žalobou uplatňován. Je proto bez významu postup soudu prvního stupně, kdy v mezidobí před vyhlášením napadeného rozhodnutí ve věci nařídil jednání, které následně rovněž odročil, stejně tak skutečnost, že došlo ke změně zákonného soudce a že ani žalobkyně vydání rozsudku pro uznání nenavrhla. Ke změně soudce došlo opatřením předsedy soudu ze dne 18. 7. 2012 podle jednacího řádu pro okresní a krajské soudy, soudkyně, která vydala napadený rozsudek pro uznání (Mgr. Eliášová), tak byla zákonnou soudkyní. Za situace, kdy v projednávané věci byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, není vydání napadeného rozsudku projevem libovůle rozhodujícího soudce, ani porušením práva účastníků na projednání věci nezávislým ani nestranným soudcem. K námitce žalovaného, že byl kriminalizován vedením Obvodního soudu pro Prahu 4, odvolací soud uvedl, že tuto námitku žalovaný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně při vzneseni námitky podjatosti předchozí rozhodující soudkyně (Mgr. Malvíny Maškové), o níž již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012 č. j. 1 Nc 1604/2012-43, když bylo konstatováno, že ze skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl iniciovat trestní stíhání žalovaného, podjatost rozhodující soudkyně nelze dovodit, zvláště když žalovaný ani netvrdil, že by se uvedená soudkyně na něm měla podílet; uvedené závěry podle odvolacího soudu platí i ve vztahu k soudkyni Mgr. Eliášové, když ani ve vztahu k ní žalovaný netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, pro které by snad neměla rozhodovat nestranně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Obecné soudy nerespektovaly právní názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2594/2008 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 2758/08, když podle stěžovatele předmět nynější žaloby spadal do společného jmění manželů, které však již bylo v mezidobí vypořádáno soudem schváleným smírem, přičemž stěžovatel spoléhal na to, že tím byly všechny sporné otázky majetkového vypořádání vyřešeny. Žalobkyně se tak snažila nynější žalobou rozhodnutí soudu o schválení vypořádání společného jmění manželů obejít. Stěžovatel promarnil soudem určenou lhůtu k vyjádření se k žalobě o 10 dnů, avšak do té doby soud prvního stupně nevyvodil zákonem předvídatelné následky - uznání žaloby fikcí a dokonce hned dvakrát nařídil ústní jednání a splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání shledal až po více jak dvou letech od doručení vyjádření stěžovatele k žalobě, až když došlo ke změně soudce. Stěžovatel nebyl informován o tom, že v jeho věci došlo ke změně zákonné soudkyně, a proto se k její osobě nemohl vyjádřit. Účastník řízení není povinen sledovat, zda předseda příslušného soudu vydá opatření, kterým dojde ke změně rozvrhu práce a pro tento případ každý den nahlížet do spisu či na úřední vývěsku soudu. Ve smyslu §15a odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí být soudem poučen o právu vyjádřit se k osobě soudce. Stěžovatel se opakovaně domáhal vyloučení všech soudců Obvodního soudu pro Prahu 4, protože byl tímto soudem kriminalizován.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud zákonná fikce uznání nároku nastala, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání. Proto nepovažuje za důvodnou ani námitku, že takovým rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto až po delší prodlevě (když soud dokonce nařizoval jednání). Stěžovatel v replice k ústavní stížnosti uvedl, že městský soud přepjatě formálně obhajuje vydání rozsudku pro uznání, namítá dále nesprávné posouzení věci po stránce hmotněprávní a v důsledku toho pak bylo v rozporu s §83 odst. 1 o. s. ř. zahájeno řízení ve věci již pravomocně rozhodnuté (ukončené soudním smírem).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby žalovaným v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a prezentuje své vlastní opačné právní názory. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uvedl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
10. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Soudy vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. Racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatele, své závěry opřely o konkrétní ustanovení v řízení aplikovaných zákonů i judikaturu obecných soudů, a proto nelze hovořit ani o překvapivosti jejich závěrů. Věc prošla dvěma stadii řízení před obecnými soudy a nesouhlas stěžovatele s jejich závěry ještě neznamená zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů o případnosti rozsudku pro uznání za situace, kdy se k věci vyjádřil, byť po uplynutí soudem stanovené lhůty. Obecné soudy zaujaly názor, podle něhož platí, že pokud nastala zákonná fikce uznání, bylo povinností soudu prvního stupně rozhodnout o nároku v neprospěch žalovaného podle této zákonné fikce rozsudkem pro uznání. Tento názor Ústavní soud pokládá za racionálně akceptovatelný, a proto i ústavně souladný, přičemž není kompetentní k přehodnocování toliko míry jeho racionality (který z více množných názorů je nejracionálnější, nejvhodnější). Zde Ústavní soud poukazuje, že tento právní názor je postaven na snaze o zkrácení doby soudního řízení. Motivuje tak žalované - pod sankcí fiktivního uznání nároku, a tudíž možné ztráty sporu - v soudcem stanovené lhůtě vyjádřit se k žalobě. Stěžovatel však tuto teleologii svým názorem důsledně vzato popírá. Totiž podle názoru stěžovatele by žalovanému sankce v podobě fikce uznání nároku nehrozila, pokud by se vyjádřil až po soudem stanovené lhůtě, přičemž by pouze stačilo vyjádřit se dříve, než by byl případný rozsudek pro uznání vydán. Žalovaný by tak mohl spoléhat na to, že není třeba soudcovskou lhůtu danou v kvalifikované výzvě vůbec dodržet, protože negativní důsledky lze odvrátit tím, že se stihne vyjádřit k věci dříve, než by soud rozsudek pro uznání stihl vydat. Právní názor obecných soudů proto za přepjatý formalismus považovat nelze, má své ratio.
12. Stěžovatel též namítl, že o změně původní zákonné soudkyně nebyl soudem informován a nemohl tak vznést námitku její podjatosti. Ústavní soud zde však uvádí, že - bráno obecně - neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů, nalézajících své vyjádření v právu na spravedlivý proces - konkrétně na nestranný a nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, které implikuje mj. právo účastníka řízení vyjádřit se k osobě soudce (tedy vznést i námitku podjatosti), jehož možnou realizaci zajišťuje rovněž právo účastníka řízení na poučení soudem o možnosti vyjádřit se k osobě soudce dle §15a odst. 1 o. s. ř. (a tomu odpovídající povinnost soudu) - je zabezpečit, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, a tak byla zajištěna jedna ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V tomto materiálním duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na spravedlivý proces, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo její skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v občanském soudním řízení plnit. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout (viz též sub 4), že stěžovatel jako skutečnosti, pro které by podle něho měl být důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně prvního stupně, uvádí - jak vysvětlil i odvolací soud - v podstatě tytéž, které uvedl již dříve ve vztahu k původní zákonné soudkyni obvodního soudu Mgr. Malvíně Maškové (že vedení obvodního soudu na něj iniciovalo trestní oznámení). O této námitce však již bylo negativně pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2012 č. j. 1 Nc 1604/2012-43. Zde navíc Ústavní soud poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011 č. j. 1 Nc 1780/2011-24, podle něhož soudci Obvodního soudu pro Prahu 4 nejsou vyloučeni z rozhodování věci stěžovatele, přičemž i tam stěžovatel uvedl v námitce podjatosti v podstatě totéž (že na něj bylo podáno místopředsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 4 trestní oznámení). Není tak žádného důvodu se domnívat, že by skutečné a účinné právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v občanském soudním řízení plní, absentovalo, bylo nenaplněno. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
13. Stěžovatel rovněž namítal, že původní zákonná soudkyně obvodního soudu dvakrát nařídila ústní jednání a splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání bylo shledáno až po více jak dvou letech od doručení vyjádření stěžovatele k žalobě, až když došlo ke změně soudce. K tomu Ústavní soud podotýká, že uvedené nic nemůže změnit na již předtím splněných podmínkách zákonné fikce uznání nároku. Pokud je stěžovatel názoru o průtazích v řízení před soudem prvního stupně, a tudíž o "nesprávném úředním postupu", má právo postupovat v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu