ECLI:CZ:US:2014:3.US.1710.14.1
sp. zn. III. ÚS 1710/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem advokátní kanceláře VOVSÍK, RÖSCH, KOCINA A SPOL., se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2014 č. j. 13 Co 292/2013-72 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. března 2013 č. j. 19 Nc 131/2012-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 19. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně pak do práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 18 odst. 1, čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") bylo ve věci nezletilých dětí M. K. a K. K. rozhodnuto tak, že se tyto děti svěřují do výchovy matky P. K. (výrok I), že stěžovatel (coby jejich otec) je povinen platit na výživu každého z dětí od 31. 8. 2012 částku 3 300 Kč a od 1. 9. 2012 částku 3 700 Kč měsíčně (výrok II a III), dále pak jím bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném (výrok IV) a o nákladech řízení (výrok V).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl (k odvolání stěžovatele) rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II až IV změněn tak, že stěžovatel je povinen od 1. 9. 2011 přispívat na výživu každého z nezletilých dětí částkou 2 700 Kč měsíčně, dále jím pak bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že zcela pominuly, že mezi ním a matkou byla uzavřena platně dohoda o úpravě poměrů nezletilých dětí, včetně styku stěžovatele s nimi, že tato dohoda nebyla žádnou ze stran zpochybněna
a že - ačkoliv není absolutně neplatná - neobjevuje se v rozsudcích obou obecných soudů o této dohodě žádná zmínka. Matka přitom tuto dohodu nerespektovala, pokud jde o styk s dětmi, a proto přestal platit výživné do doby, než bude styk soudně upraven, což se nestalo ani do současné doby, neboť v řízení před okresním soudem docházím k "neuvěřitelným" průtahům, což vede k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Uznává sice, že jeho přístup nebyl správný, na straně druhé má za to, že dlužné výživné mělo a mohlo vzniknout pouze na základě odsouhlasené dohody mezi oběma rodiči, přičemž pokud by nedošlo k neodůvodněným průtahům v řízení o styku otce s nezletilými dětmi, nedošlo by k tak vysokému dluhu na výživném. Následně uzavírá, že obecné soudy měly jednoznačně vysvětlit, z jakého důvodu nerespektovaly dohodu, ale použily volnou úvahu, jde-li o stanovení výživného.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel (formálně) vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
7. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na průtahy v řízení o jeho návrhu na úpravu styku s nezletilými dětmi, tuto námitku nelze považovat za relevantní. I kdyby totiž Ústavní soud stěžovateli v tomto ohledu přisvědčil, daná vada se nijak netýká rozhodování obecných soudů o výživném (resp. o jeho výši), jež je předmětem ústavní stížnosti. V tomto směru má stěžovatel k dispozici další právní prostředky (viz §164 a násl. zákona o soudech a soudcích). Stejně tak není zřejmá souvislost mezi výší nedoplatku na výživném a namítanými průtahy, jestliže i samotný stěžovatel uznává, že (údajné) jednání matky, spočívající v tom, že mu neumožňuje styk s nezletilými dětmi, nemůže být důvodem neplacení výživného.
8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že s matkou uzavřel dohodu o výši výživného, a v této souvislosti namítá, že k ní obecné soudy nepřihlédly. Z vyžádaného soudního spisu však neplyne, že by tuto námitku uplatnil v odvolacím řízení; v něm totiž pouze vyjádřil nesouhlas s výší výživného stanoveného soudem prvního stupně, a to z důvodu, že mezi jeho příjmy zahrnul také cestovní náhrady (v plné výši), a navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že sám rozhodne o výši výživného s přihlédnutím k potřebám dětí a výši vyplácené mzdy. Z toho plyne, že (materiálně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž nelze ústavní stížnost - s ohledem na v judikatuře Ústavního soudu opakovaně akcentovaný princip subsidiarity - v této části považovat za přípustnou.
9. Možno dodat, že v případě výživného za období do 31. 12. 2013, stanoveného podle zákona o rodině (srov. §3028 odst. 2 "nového" občanského zákoníku), k platnosti dohody rodičů bylo třeba schválení soudu (§26 odst. 3, §50 a §86 odst. 1 zákona o rodině), a jde-li o výživné po tomto datu, je Ústavní soud názoru, že ani z nyní platného občanského zákoníku nelze vyvodit, že by pro obecné soudy měla být "závazná" dohoda rodičů, zvláště není-li to v zájmu dítěte (srov. §906 odst. 2, §908 a §919 "nového" občanského zákoníku).
10. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu