ECLI:CZ:US:2014:3.US.1745.14.1
sp. zn. III. ÚS 1745/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Thinius, zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem Svatoslavova 8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 20 Cdo 1422/2012-292 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2011 č. j. 14 Co 333/2011-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2014, doručenou dne 20. 5. 2014 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 28. 6. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že postupem Nejvyššího soudu byl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorského úřadu Praha 10, ze dne 8. července 2011 č. j. 003 EX 266/03-232 bylo ve věci exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné České spořitelny, a. s., vedené proti povinným Vladimíru Zárubovi a Olze Pražákové, rozhodnuto, že se zamítají námitky povinného proti pravosti pohledávky stěžovatelky jako zástavní věřitelky (výrok I) a proti výši pohledávky zástavního věřitele Ing. Petra Solonka (výrok II), a dále že se rozdělovaná podstata 3 650 000 Kč rozvrhuje tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1. pohledávka soudního exekutora v celkové výši 571 525,20 Kč, 2. pohledávka zástavního věřitele Ing. P. Solonka částečně do výše 296 112,10 Kč a 3. stěžovatelčina pohledávka částečně do výše 2 782 362,70 Kč, vše k hotovému zaplacení, bez námitek (výrok III).
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo k odvolání povinného a zástavního věřitele usnesení soudního exekutora ve výrocích I a II potvrzeno, ve výroku III bylo změněno tak, že se rozdělovaná podstata rozděluje tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1. pohledávka soudního exekutora ve výši 571 525,20 Kč, 2. pohledávka zástavního věřitele částečně do výše 296 112,10 Kč, 3. pohledávka stěžovatelky částečně do výše 1 694 859,14 Kč, 4. pohledávka oprávněné ve výši 129 930,89 Kč, 5. pohledávka stěžovatelky částečně do výše 957 572,80 Kč, to vše k hotovému zaplacení, s tím, že tak je celá rozvrhovaná podstata vyčerpána. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelčino dovolání, což uvedený soud zdůvodnil tak, že pokud stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že jednak náležitě nezjistil, kolik na vymáhanou pohledávku oprávněné vyplatil soudní exekutor z peněz vymožených od povinné Olgy Pražákové, a jednak že nesprávně stanovil výši úrokové sazby, jde svou povahou o námitky, jimiž je popírána výše pohledávky oprávněné a tyto musí být podle ustanovení §337e odst. 1 věty před středníkem občanského soudního řádu (o. s. ř.) uplatněny nejpozději do skončení rozvrhového jednání, stěžovatelka je však - jak plyne z protokolu ze dne 8. 7. 2001 (č. l. 231 exekutorského spisu) - při rozvrhovém jednání nevznesla.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze neměl ve spise doklad o tom, že pohledávka oprávněné České spořitelny, a. s., již byla částečně uspokojena z majetku povinné Olgy Pražákové, přičemž k ústnímu vyjádření jmenované prý vůbec nepřihlédl. Dále tvrdí, že do exekučního spisu týkajícího se pohledávky oprávněné jí nebylo povoleno v průběhu řízení nahlédnout a činit si z něj výpisky či kopie, a to s odůvodněním, že není účastnicí tohoto řízení. Jestliže pak Nejvyšší soud uzavřel, že námitku, že pohledávka oprávněné byla již částečně uspokojena, měla uvést již v řízení před soudním exekutorem, učinit tak z výše uvedeného důvodu nemohla. Tím se však dostala vůči oprávněné, která prý částečné uspokojení v odvolacím řízení zatajila, do nerovného postavení.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je po odstranění vad podání (viz též sub 8) právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka - z formálního hlediska - vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných ve formě nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že svou námitku, že oprávněná byla již částečně uspokojena, nemohla uplatnit nejpozději do skončení rozvrhového jednání, jak stanovuje §337e odst. 1 o. s. ř., neboť jí soudní exekutor neumožnil nahlédnout do exekučního spisu; k tomu Ústavní soud podotýká, že k obsahu podání ze dne 17. 5. 2014 nemohl přihlédnout, neboť nešlo o "kvalifikované", tj. advokátem sepsané podání. Jak Ústavní soud z exekučního spisu zjistil, stěžovatelka v dovolání namítla, že odvolací soud nezjistil, kolik bylo vyplaceno soudním exekutorem z peněz vymožených od povinné na vymáhanou pohledávku, a domáhala se toho, že příslušnou částku je třeba odečíst od nároku oprávněné, přičemž z ústního vyjádření povinné, jež "patrně nebylo zaprotokolováno při u. j. dne 25. 10. 2011", má plynout, že měla zaplatit 47 000 Kč.
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka argumentovala v dovolání obdobně jako v ústavní stížnosti. Podstatný rozdíl je však v tom, že netvrdila, že jí nebylo umožněno nahlédnout do exekučního spisu. Tím ovšem způsobila, že se Nejvyšší soud nezabýval, resp. nemohl zabývat otázkou, kterou stěžovatelka předestírá v ústavní stížnosti, tedy zda pravidlo plynoucí z uvedeného ustanovení se uplatní i v případě, že zástavnímu věřiteli jako účastníkovi rozvrhového řízení není umožněno nahlédnout do exekučního spisu. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti z toho pak plyne, že stěžovatelka "obsahově" daný mimořádný opravný prostředek nevyčerpala, přičemž Ústavní soud za této situace nemá, co by výše zmíněným závěrům Nejvyššího soudu, tedy že stěžovatelkou uplatněná námitka je svou povahou námitkou proti výši pohledávky oprávněné, kterážto musí být uplatněna nejpozději do skončení rozvrhového jednání (viz sub 4), mohl vytknout, zvláště pak jestliže ani stěžovatelka v tomto ohledu žádné výhrady nevznáší.
10. Nadto stěžovatelčino tvrzení není v souladu s obsahem exekučního spisu, neboť se v něm nalézají (stěžovatelkou podepsané) záznamy Obvodního soudu pro Prahu 4 o nahlížení do exekučního spisu dne 20. 4. 2011, 21. 4. 2011 a 27. 4. 2011 (tedy ještě před rozvrhovým jednáním, které proběhlo dne 8. 7. 2011). Možno zmínit i přípis ze dne 1. 6. 2011, v němž stěžovatelka sděluje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, že "nahlédnutím do dvou fasciklů, které EÚ dodal, jsem protokol z dražebního jednání v jednom fasciklu našla..." (viz č. l. 273 soudního spisu); nebylo-li předtím stěžovatelce umožněno nahlédnout do spisu, v přípise ze dne 5. 5. 2011 uvedený soud stěžovatelce vysvětlil, že účastnicí řízení se stává až ve fázi dražebního a rozvrhového řízení (viz č. l. 255 soudního spisu).
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu