ECLI:CZ:US:2014:3.US.1756.14.1
sp. zn. III. ÚS 1756/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. března 2014 č. j. 10 NC 5411/2006-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 4. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny a vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 11. 2006 č. j. 10 Nc 5411/2006-3 byla nařízena exekuce na majetek povinného Jiřího Řehoře k uspokojení pohledávky oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro Ústecký kraj, a jejím provedením byl pověřen JUDr. Jiří Doležal, soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-jih. Tento soudní exekutor byl ke dni 31. 12. 2011 odvolán z funkce a do uvolněného exekutorského úřadu byl jmenován JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. Oprávněná následně požádala o změnu soudního exekutora a navrhla, aby ji provedl stěžovatel. Ten pak exekuci se souhlasem JUDr. J. Janečky, Ph.D., převzal.
Stěžovatel příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 1. 2014 č. j. 030 EX 15740/13-11 rozhodl o dosud vzniklých nákladech tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. J. Janečkovi, Ph.D., náklady exekuce nepřiznal. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že ač soudního exekutora JUDr. J. Janečku, Ph.D., vyzval k vyčíslení nákladů za dosavadní vymáhání pohledávky, nedošlo z jeho strany k žádné odpovědi. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal JUDr. J. Janečka, Ph.D., námitky, v nichž zejména uvedl, že výši nákladů a odměny upravuje vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, ve znění pozdějších předpisů, a není proto nutné se jich domáhat nebo je odůvodňovat.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že povinný je povinen uhradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3 933 Kč, které tvoří odměna soudního exekutora JUDr. J. Janečky, Ph.D., ve výši 1 500 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 1 750 Kč a DPH. Povinnému tedy bylo uloženo hradit dosud vzniklé náklady exekuce, soud však považoval za spravedlivé neukládat povinnému povinnost hradit náklady zvýšené okolnostmi, které nemůže nijak ovlivnit. Proto bylo rozhodnuto tak, že minimální exekuční náklady má povinný hradit pouze jednou, přičemž se poměrně rozdělí mezi všechny exekutory, kteří exekuci prováděli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že ačkoliv napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jeho vlastních nákladech, představuje toto rozhodnutí zásah do jeho práv, neboť je v konkrétní věci vázán právním názorem exekučního soudu a není oprávněn se od něj při rozhodování o nákladech exekuce odchýlit. S ohledem na toto rozhodnutí bude muset právní názor exekučního soudu promítnout do příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž v budoucnu bude rozhodovat i o nákladech vzniklých jemu osobně. Současně tvrdí, že v budoucnu již nebude mít možnost, jak hájit svá práva.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť stěžovatel zjevně není k podání ústavní stížnosti oprávněn.
Prakticky identickou věcí se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 14. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1758/14, ve které se však s názorem stěžovatele neztotožnil. Argumentoval přitom tak, že se k aktivní legitimaci soudního exekutora vyjádřil již v minulosti s tím, že pro její posouzení považuje za nutné zohlednit skutečné postavení soudního exekutora v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena, a v této souvislosti poukázal na své stanovisko ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), načež vyvodil, že v souzené věci, ač bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo rozhodnutím soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele, protože ten zde nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřenému soudnímu exekutorovi, a tudíž na něj nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí, a stejně tak okresní soud nerozhodoval o nákladech stěžovatele, nýbrž o nákladech vzniklých JUDr. J. Janečkovi, Ph.D.; z těchto důvodů Ústavní soud uzavřel, že na tyto situace dopadá stanovisko Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), kde je mimo jiné uvedeno, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury."
Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud i v nyní souzené věci ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu