ECLI:CZ:US:2014:3.US.176.13.1
sp. zn. III. ÚS 176/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LOMAPO, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Závěji 548, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 22 EC 7/2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 8 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve slovech "cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů", a cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2008 a č. 7/2009, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obvodního soudu, neboť jím měl být porušen čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně vyjádřila požadavek, aby pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny zrušil část ustanovení vyhlášky, resp. cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu.
Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 domáhala proti žalované společnosti Pražská energetika, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4 (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 7 528,08 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které vedlejší účastnici mělo vzniknout neoprávněným účtováním příspěvku na obnovitelné zdroje energie.
Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatelčinu žalobu ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Energetický regulační úřad postupoval protiústavně, jestliže bez opory v zákoně sám sobě udělil pravomoc stanovit příspěvek na obnovitelné zdroje energie. Podle stěžovatelky přistoupil obvodní soud k "superextenzívnímu výkladu", jestliže se vyslovil, že stanovení ceny na krytí vícenákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů představuje vlastně jen regulaci ceny přenosu a distribuce elektřiny, a jinak jde pouze o "terminologickou nesrovnalost". Stěžovatelka dovozuje, že pokud Energetický regulační úřad ceny "distribuce a přenosu elektřiny" nazval "cenou na krytí vícenákladů spojených s výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů", pak je "buď zcela neschopný rozumět českému jazyku, nebo záměrně mate adresáty, nebo není schopen se držet základní zásady ústavního práva - že může pouze to, co mu bylo zákonem svěřeno". Konstrukce uplatněná Energetickým regulačním úřadem, kdy cenovým rozhodnutím předchází vyhláška, má "za zcela zjevný cíl zakrýt zjevnou protiústavnost stanovení tohoto příspěvku na OZE". Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že pokud v případě "příspěvku na OZE" jde ve své podstatě o daň, Energetický regulační úřad neměl k jejímu stanovení pravomoc. Plnění poskytnuté vedlejší účastnici znamená "jakousi analogii bezdůvodného obohacení" ve formě plnění z protiústavního důvodu. Soud nevzal v úvahu argumentaci, podle níž "nelze podřadit příspěvek na OZE k druhotným zdrojům energie", jelikož do těchto zdrojů nespadají obnovitelné zdroje energie; explicitní zmocnění k účtování "příplatků na OZE" podle stěžovatelky poskytl až zákon č. 402/2010 Sb. Za nepřípadnou označuje stěžovatelka argumentaci obvodního soudu odkazující na §19a energetického zákona, neboť požadavek, aby příspěvek na OZE pokryl náklady distributorů, které jim plynou z povinnosti vykupovat elektřinu z OZE není legitimní; kompenzace by měl poskytnout stát, a nikoli spotřebitelé.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Je potřebné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§202 odst. 2 o. s. ř.]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní; jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do základních práv způsobena.
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009).
Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou.
Právní názory, jež ve stěžovatelčině věci uplatnil obvodní soud, jsou racionální a adekvátně odůvodněné (lze je hájit), a znaky interpretační svévole jim připínat nelze.
Obvodní soud položil důraz na ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do dne 17. 8. 2011, které předepisovalo, že při regulaci cen přenosu elektřiny, přepravy plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu postupuje Energetický regulační úřad tak, aby stanovené ceny pokrývaly nezbytně nutné náklady na zajištění efektivního výkonu licencované činnosti, dále odpisy a přiměřený zisk zajišťující návratnost realizovaných investic do zařízení sloužících k výkonu licencované činnosti.
Podle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v rozhodném znění, platilo, že provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle §5 a za ceny podle §6.
Obvodní soud tudíž přijal ústavněprávně akceptovatelný závěr, že Energetický regulační úřad se vydáním vyhlášky č. 140/2009 Sb. a navazujících cenových rozhodnutí č. 9/2008 a č. 7/2009 nezpronevěřil zásadám vycházejícím z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Výstižně upozornil na problematičnost situace, kdy by náklady distributorů spojené s výkupem elektřiny z obnovitelných zdrojů kompenzovány nebyly.
Stěžovatelčině argumentaci, že "příspěvek na OZE" je "ve své podstatě daň", neodpovídá jí zvolený procesní postup (srov. v širších souvislostech usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 1 Afs 76/2013).
Ke stěžovatelčině výhradě, že kompenzace by měl poskytnout stát (a nikoli spotřebitelé), se patří uvést, že jen prizmatem názoru de lege ferenda ústavnost stávající úpravy poměřovat nelze.
Tím jsou v ústavní stížnosti vznesené námitky stěžovatelky vypořádány, a to ve svém výsledku ve prospěch závěrů, jež v dané věci přijal již obecný soud.
Pro úsudek o splnění podmínek pro kasační zásah Ústavního soudu, jež byly výše předestřeny (ve smyslu excesu, resp. libovůle v právním posouzení věci), tedy zjevně není místa.
Stěžovatelce se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že je zjevně neopodstatněná, není logického podkladu ani pro projednání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení [§64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a takový návrh proto musí být (senátem) odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu