ECLI:CZ:US:2014:3.US.1861.14.1
sp. zn. III. ÚS 1861/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS-METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014 č. j. 21 Cdo 4283/2013-215, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2013 č. j. 25 Co 404/2013-149 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. června 2013 č. j. 15 E 2162/2010-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 29. 5. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením okresního soudu ze dne 22. 12. 2010 č. j. 15 E 2162/2010-33 zřízením soudcovského zástavního práva na ve výroku I konkretizovaných nemovitostech povinného. Oprávněné (stěžovatelce) uložil nahradit povinnému náklady řízení 63 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Okresní soud napadeným usnesením vyhověl návrhu povinného a podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí zastavil s odůvodněním, že rozhodčí doložka dohodnutá mezi účastníky řízení je neplatná, protože výběr rozhodce nebyl konkretizován a individualizován. Nerozhodl-li o návrhu na vydání rozhodčího nálezu rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodnutí, tj. rozhodčí nález Mgr. Martina Mojžíška ze dne 20. 1. 2008. V takovém případě neměl rozhodce k vydání rozhodčího nálezu pravomoc a rozhodčí nález není pravomocným ani vykonatelným titulem. Okresní soud vycházel z nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. III. ÚS 1624/12 a ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11. V nich Ústavní soud zdůraznil, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodčí řízení. Ústavní soud zdůraznil požadavek na individualizaci výběru rozhodce, protože rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení. Proti rozhodnutí rozhodce existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Zdůraznil, že pokud není rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Dále vycházel okresní soud z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2010. Z něho vyplývá, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, anebo stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle §13 zákona č. 216/1994 Sb., je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.
3. Krajský soud napadené usnesení potvrdil. Poukázal i na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí nižších soudů byla v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod se od nich odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující. Nesouhlasí s názorem soudů, že rozhodčí doložka je neplatná pro netransparentní způsob určení rozhodce. V tomto kontextu například uvádí, že z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3413/12 vyplývá, že doložka, dle níž osobu rozhodce určí žalující smluvní strana, je přípustná. Ústavní soud sice tehdy řešil případ, kdy v rozhodčí doložce byli jmenovitě uvedeni rozhodci, z nichž žalující strana jednoho vybrala, ale to není relevantní. Pokud smluvní strana souhlasí s tím, že rozhodce může být kdokoliv, pak nemůže být pro ni osoba rozhodce překvapivá, tedy nemůže dodatečně prohlásit, že takovou osobu rozhodce nezamýšlela. Dále stěžovatelka namítá, že nelze na rozhodčí doložku sjednanou dne 18. 12. 2006 nahlížet pohledem současné judikatury, ale naopak pohledem judikatury platné v době jejího sjednání (kvůli právní jistotě), přičemž tehdejší judikatura, kterou stěžovatelka dále upřesňuje, považovala takové doložky za platné. Podobně (ohledně právní jistoty) stěžovatelka argumentuje v tom smyslu, že pokud soudy vyhověly jejímu návrhu na nařízení exekuce, založily u ní právní jistotu, že rozhodčí nález je řádným exekučním titulem; je nepřípustné, aby soudy za tři roky od nařízení výkonu rozhodnutí výkon zastavily s poukazem na vývoj judikatury v mezidobí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, takže lze na jejich závěry odkázat při použití ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
9. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Pokud jde o věcné posouzení tvrzené rozhodčí doložky ze strany obecných soudů, v podstatě identickým textem doložky se zabývaly obecné soudy již v řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2566/12 či III. ÚS 1558/14 k ústavní stížnosti téže stěžovatelky. Obecné soudy tehdy dospěly k závěru, že nebyl sjednán rozhodce ani nebyla dohodnuta transparentní pravidla pro jeho výběr, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 v tom smyslu, že není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Tento závěr pak přijaly i soudy v nyní napadených usneseních, když hovoří o nevyhovění požadavku transparentních pravidel pro výběr rozhodce v nynější doložce. Ústavní soud pak v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2566/12 a III. ÚS 1558/14 tehdejší usnesení obecných soudů jako ústavně konformní akceptoval (právě i s odkazem na argumentaci nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 o imperativu transparentnosti pravidel pro výběr rozhodce). Ústavní soud v nynější věci neshledává odlišný názor, tedy i nyní aprobuje názor soudů o nevyhovění požadavku transparentních pravidel pro výběr rozhodce (který měl být vybrán jen jednou stranou), což vede k zastavení exekuce. Stejně jako v usnesení sp. zn. III. ÚS 1558/14 Ústavní soud uvádí, že nelze přisvědčit stěžovatelčině analogii nynější situace s případem, kdy měl být rozhodce vybrán z taxativního výčtu rozhodců vyjmenovaných v rozhodčí smlouvě (což byl případ řešený usnesením sp. zn. II. ÚS 3413/12). Pro smluvní stranu totiž ve srovnávaném případě byla osoba rozhodce předvídatelná v tom smyslu, že rozhodcem byla nutně osoba výslovně ve smlouvě uvedená (a tudíž pro smluvní stranu individualizovaná, proto plně reálně představitelná), což je podstatný rozdíl oproti případu, kdy žádná potenciální osoba rozhodce ve smlouvě uvedena nebyla (a její výběr by byl ponechán výlučně na úvaze jedné smluvní strany). Pokud jde o stěžovatelčinu námitku nemožnosti aplikace sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu a jiné judikatury, vydané až po uzavření tvrzené rozhodčí smlouvy (či po podání návrhu na nařízení exekuce), vypořádalo se s touto námitkou kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1820/13 (na které tak nyní Ústavní soud pro stručnost odkazuje, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud k tomu nyní nadto dodává, že právě v zájmu sjednocení judikatury bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 5 - 6/2010 - vydané už dne 1. 8. 2010 - Nejvyšším soudem uveřejněno (pod č. 45/2010) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009 (sp. zn.
12 Cmo 496/2008). Byl přijat názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení, rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem řízeným ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. V nynější věci byla exekuce nařízena na návrh stěžovatelky již dne 22. 12. 2010, tedy stěžovatelka si již v době před zahájením exekučního řízení objektivně mohla být vědoma i opačné soudní praxe, resp. zjevného signálu změny soudní praxe do budoucna (jinak by totiž citované usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud nepřijal k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což se ostatně i posléze stalo (k této problematice posléze např. velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soud vydal sjednocující stanovisko ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které v podstatě potvrdilo citované usnesení vrchního soudu). Není proto přesvědčivá např. verze stěžovatelky, že proces změny názoru v judikatuře započal teprve od roku 2012.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu