ECLI:CZ:US:2014:3.US.1885.14.1
sp. zn. III. ÚS 1885/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2012 č. j. 32 Cm 375/2004-71, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2012 č. j. 9 Cmo 24/2012-82 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 č. j. 29 Cdo 2577/2013-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 26. 5. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2014, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Výše označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo podle §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o určení pravosti a výše pohledávky ve výši 27 399 832 Kč, vedené stěžovatelem proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s., v likvidaci. Své rozhodnutí krajský soud zdůvodnil tak, že ze spisu sp. zn. 32 Cm 42/2007 zjistil, že v něm jde o tutéž věc, o stejné účastníky a o stejný nárok, a že tato věc již byla pravomocně skončena, a tudíž zde existuje překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
3. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci potvrzeno jako věcně správné (§219 o. s. ř.). Uvedený soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že souzená věc je totožná s věcí vedenou pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, v níž bylo pravomocně rozhodnuto, což zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. K tomu dodal, že na věcnou správnost rozhodnutí krajského soudu nemá vliv ani stěžovatelem namítaná skutečnost, že správně mělo být rozhodnuto o první žalobě podané dne 19. 11. 2004.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu, že meritornímu rozhodnutí brání překážka věci rozhodnuté, je správný. K námitce stěžovatele, dle které rozhodnutí zakládající překážku věci rozhodnuté bylo vydáno v později zahájeném řízení, dovolací soud uvedl, že pokud již bylo v jednom z navzájem si "konkurujících" řízení pravomocně rozhodnuto, je tím u ostatních řízení založena překážka věci pravomocně rozhodnuté a překážka litispendence se stává obsoletní.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalovaný třikrát popřel přihlášenou pohledávku, a proto byl na základě třech výzev žalovaného nucen třikrát podat žalobu zcela shodného obsahu. První byla soudu doručena dne 19. 11. 2004, přičemž řízení (jehož se týká tato ústavní stížnost) bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 375/2004, druhá byla doručena dne 23. 5. 2005, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 46/2005, a třetí byla doručena dne 21. 2. 2007, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 32 Cm 42/2007.
6. Dále stěžovatel namítá, že jako první měla být krajským soudem projednána prvně uvedená (incidenční) žaloba, přičemž projednání dalších dvou žalob již bránila překážka litispendence ve smyslu §83 o. s. ř. Krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 42/2007 projednal žalobu podanou až třetí v pořadí, ač měl k překážce věci zahájené přihlédnout z úřední povinnosti a ač na to stěžovatel v uvedeném řízení poukazoval. Z toho následně vyvozuje, že ve věci, které se týká tato ústavní stížnost, tj. sp. zn. 32 Cm 375/2004, nelze poukazovat na překážku věci pravomocně rozhodnuté, pokud již dříve existovala překážka litispendence.
7. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval překážkou litispendence, resp. že žádným způsobem neodůvodnil, proč tato překážka není dána, ač šlo o stěžejní důvod odvolání. Z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí neodůvodněné, resp. nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud pak sice uvedl, že bylo-li v jednom z navzájem si konkurujících řízení již pravomocně rozhodnuto, je tím založena pro ostatní řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté a překážka litispendence se stává obsoletní, ovšem tento právní názor má být nesprávný, neboť o překážce litispendence se vědělo již před pravomocným rozhodnutím ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, přičemž pokud nebyla zkoumána překážka litispendence a nebyla tato respektována obecnými soudy, nelze to napravit pravomocným rozhodnutím v "konkurujícím" řízení. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že obecné soudy nerespektovaly základní procesní pravidla a že jejich zřejmou snahou bylo tato pravidla obejít.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti z obsahového hlediska a dospět k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), která řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v důsledku nerespektování procesních pravidel obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ve své podstatě ale vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že pokud již byla věc pravomocně rozhodnuta v jiném řízení, je otázka (námitka) litispendence v příslušném řízení bezpředmětná, aniž by současně vysvětlil, proč je tento názor vadný. Pouze totiž opakuje, že měla být projednána první žaloba ze dne 19. 11. 2004 v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 375/2004, jež ve vztahu k dalším dvěma řízením (sp. zn. 32 Cm 46/2005 a 32 Cm 42/2007) zakládalo překážku litispendence, na což ovšem již reagoval jak odvolací, tak především dovolací soud. Otázkou, jakým způsobem řešit nastalou procesní situaci, resp. jak zhojit tvrzenou procesní vadu, stěžovatel už neuvádí, a toto není zřejmé Ústavnímu soudu, zvláště vezme-li v úvahu, že k tvrzenému pochybení mělo dojít v jiném řízení (sp. zn. 32 Cm 42/2007) a toto pochybení se dotýká jiných rozhodnutí než těch, co jsou napadena touto ústavní stížností, přičemž pokračování v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 375/2004 v rozhodné době možné nebylo, protože věc již byla pravomocně rozhodnuta.
11. V ústavní stížnosti není především vůbec vysvětleno, z jakého důvodu má namítané procesní pochybení představovat zásah do stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Byť stěžovatel podal tři návrhy na zahájení řízení (incidenční žaloby), jednalo se stále o jednu a tutéž věc (resp. stěžovatel daný závěr obecných soudů, že tomu tak bylo, v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje), obecné soudy se také touto věcí meritorně zabývaly, a to konkrétně v řízení vedeném pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, resp. jí nadále zabývají, a to s ohledem na "zrušující" rozsudek dovolacího soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1788/2012. Nelze tedy z ničeho vyvodit, že by stěžovateli bylo znemožněno obrátit se se svou věcí na nestranný a nezávislý soud, případně že by se jí takový soud odmítl (meritorně) zabývat nebo by zůstal nečinný.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu