ECLI:CZ:US:2014:3.US.190.13.1
sp. zn. III. ÚS 190/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Michala Rady, zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2012 č. j. 14 Co 727/2011-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. září 2011 č. j. 14 C 17/2010-106 a doplňujícího rozsudku ze dne 10. listopadu 2011 č. j. 14 C 17/2010-122, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva", jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného pracovněprávního sporu stěžovatel napadá údajné nedostatky v důkazním řízení, v jehož průběhu prý obecné soudy pouze "selektivně" hodnotily část důkazů předložených stěžovatelem, aniž vzaly v úvahu jejich celkový smysl. Informace získané z těchto důkazů prý interpretovaly v souladu s tvrzením protistrany a proti zájmům stěžovatele, což údajně vedlo "k dezinterpretaci" údajů poskytnutých stěžovatelem a ke "zneužití" stěžovatelem předložených důkazních prostředků k vyvrácení jeho žalobních tvrzení.
Oba obecné soudy se podle názoru stěžovatele řádně nevypořádaly s tvrzeními i předloženými důkazy takovým způsobem, jaký jim ukládá ustanovení §132 o. s. ř., což prý zpochybňuje správnost skutkových zjištění obou soudů i právní názory, které z nich tyto soudy dovodily.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 17/2010 zjistil následující skutečnosti.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 27. 9. 2011 č. j. 14 C 17/2010-106 zamítl žalobu stěžovatele na žalovanou obchodní společnost NPB Electronic, s. r. o., IČ 46711571, na určení neplatnosti ústně dané výpovědi ze dne 18. 1. 2010 a na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci náhradu mzdy v konkrétní výši se zákonným úrokem z prodlení (výroky I a II), vyhověl žalobě v části, kterou se žalobce domáhal uhrazení dlužné mzdy za období od 1. 1. 2010 do 18. 1. 2010 se zákonným úrokem z prodlení (výrok III).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 18. 1. 2010 žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem, přičemž ke skončení pracovního poměru došlo ústní formou úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru ke dni 18. 1. 2010. Jestliže žalobu podal žalobce až dne 20. 5. 2010, překročil tím lhůtu, která by soudu umožnila zabývat se neplatností rozvázání pracovního poměru, a toto skončení pracovního poměru se tak stalo účinným.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 14 C 17/2010-122 zamítl soud prvního stupně žalobu stěžovatele i ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný vydal žalobci potvrzení o zaměstnání (výrok I).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil jako věcně správné. Uvedl, že v předmětné věci se stala spornou otázka obsahu úkonu ze dne 18. 1. 2010, tedy zjištění, jestli se jednalo o výpověď z pracovního poměru nebo o jeho okamžité zrušení, a dále posouzení tvrzení žalovaného, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo téhož dne písemnou formou. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce neučinil neplatnost písemného úkonu předmětem žaloby, proto nejsou rozporná tvrzení účastníků řízení ohledně jeho existence pro rozhodnutí soudu právně významná.
Ústavní soud si vyžádal k projednávané ústavní stížnosti vyjádření obou obecných soudů jako účastníků řízení. Protože však z těchto vyjádření nevyplynuly najevo žádné nové či relevantní skutečnosti, tato vyjádření již nezasílal stěžovateli k replice.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí ve vztahu k tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že důkazní řízení před soudy obou stupňů v pravomocně skončeném řízení trpí natolik závažnými nedostatky a pochybeními, že v jejichž důsledku jsou napadená rozhodnutí protiústavní. Námitky stěžovatele směřují rovněž jak proti způsobu hodnocení důkazů oběma obecnými soudy, tak i proti skutkovým zjištěním těchto soudů a jejich právním závěrům.
Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 14 C 17/2010 zjistil, že stěžovatel i přes opakované poučení soudu k prokázání svých žalobních tvrzení kromě provedeného výslechu svědkyně L. Ledvinové, pracovnice úřadu práce, žádné důkazní návrhy soudu prvního stupně nepředkládal. Nelze tedy z této nedostatečné procesní aktivity stěžovatele jako žalobce v projednávané věci dovodit správnost tvrzení stěžovatele o údajném "selektivním" hodnocení provedených důkazů předložených stěžovatelem. I když stěžovatel považuje údajně nesprávné hodnocení provedených důkazů za natolik zásadní, že v celkovém kontextu znamená porušení jeho práva na spravedlivý proces, jde ve své podstatě o pouhou polemiku s právními závěry, k nimž dospěly v projednávané věci obecné soudy a subjektivní, ničím nepodložený názor stěžovatele.
Takto pojatá argumentace staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud dal mnohokrát najevo, nepřísluší. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že proces dokazování, jehož neoddělitelnou součástí je i hodnocení důkazů, je především záležitostí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze v případě, kdy lze dospět k závěru, že v projednávané věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily a jejich právním závěrem, jinak řečeno v případě, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Oba obecné soudy ve svých rozhodnutích velmi pečlivě, podrobně a podle zásad uvedených v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") posoudily všechny předložené důkazy a vyhověly všem důkazním návrhům účastníků řízení. Na jejich základě dostatečným způsobem zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásad volného hodnocení důkazů, právní závěry, které přesvědčivě a náležitým způsobem odůvodnily.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy v podstatě "zneužily" stěžovatelem předložené důkazy k tomu, aby je vyhodnotily způsobem, odpovídajícím procesním tvrzením protistrany a tím tak porušily rovnost účastníků řízení a právo na spravedlivý proces. Naopak, ze znaleckého posudku soudní znalkyně v oboru písmoznalectví - ruční písmo, Mgr. Jiřiny Strakové tyto soudy dospěly k závěru, že údajné podpisy stěžovatele na listinách předložených žalovaným, nejsou vlastnoručními podpisy stěžovatele, a že tedy ke skončení pracovního poměru u žalovaného došlo ústní formou úkonu. Tato skutečnost však již nemohla změnit nesprávný procesní postup stěžovatele, který tím, že podal žalobu po lhůtě, si sám uzavřel možnost přezkumu zákonných náležitostí sporného úkonu.
Jak již zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, sporným a pro posouzení projednávané věcí zásadním bylo zjištění, jestli právní úkon učiněný ústní formou dne 18. 1. 2010, který vedl ke skončení pracovního poměru stěžovatele uzavřeného na dobu neurčitou, byl výpovědí z pracovního poměru (jak tvrdil stěžovatel) anebo jestli se jednalo o okamžité zrušení pracovního poměru (tvrzení žalovaného). Protože v daném případě soudy nemohly vycházet při posouzení projevu vůle žalovaného z předložených listin (ani z tvrzení účastníků řízení ohledně obsahu sporného úkonu ze dne 18. 1. 2010, neboť ta byla ve vzájemném rozporu), bylo nutné k pochopení obsahu vůle jednajícího účastníka zvažovat širší souvislosti jednání účastníků řízení, zejména pak jednání časově následující po dni 18. 1. 2010 (obdobně viz rozsudek NS ČR ze dne 31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Jaké skutečnosti při posouzení této sporné otázky obecné soudy zvažovaly a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, lze velmi podrobně ověřit z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz str. 5, druhý odstavec shora). Ústavní soud může v této souvislosti pouze konstatovat, že proces hodnocení důkazů, byť by se sám s jeho výsledkem ne zcela ztotožnil, respektoval principy uvedené v ustanovení §132 o. s. ř.
K námitkám stěžovatele je možné zároveň uvést, že je nepochybné, že nedoručením listiny obsahující okamžité zrušení pracovního poměru stěžovateli, se znevýhodnila jeho důkazní situace ve sporu. Takový protiprávní postup zaměstnavatele, pokud by byl žalobcem řádnou žalobou a včas namítnut a prokázán v pracovněprávním sporu, byl způsobilý přivodit pro žalobce příznivý výsledek sporu.
Bohužel však nezbývá než konstatovat, že stěžovatel, dokonce ve sporu zastoupený právním zástupcem - advokátem, nedodržel klasickou procesněprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva") a sám tak přispěl ke svému neúspěchu. Ani obecné soudy, a už vůbec ne Ústavní soud, nemohou v takových případech zasáhnout ve prospěch jedné z procesních stran.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu