ECLI:CZ:US:2014:3.US.1946.14.1
sp. zn. III. ÚS 1946/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ladislava Hodonského, zastoupeného Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. 14 Co 109/2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 5 C 130/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Okresní soud v Břeclavi v záhlaví označeným rozsudkem zavázal stěžovatele zaplatit žalobci částku 177 992 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ve zbývající části ohledně částky 211 808 035 Kč a zamítl i stěžovatelovu vzájemnou žalobu na zaplacení částky 602 099,32 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem tento rozsudek potvrdil ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit částku 51 321 Kč a v části o zamítnutí jeho vzájemné žaloby; ve zbytku rozsudek soudu první instance zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 446/2014 odmítl jako nepřípustné.
Předmětem žaloby, o které rozhodly obecné soudy ústavní stížností napadenými rozsudky, bylo peněžité plnění z titulu dlužného nájemného nebytových prostor a úhrad za služby s tím spojené; žalobce současně požadoval i náhradu bezdůvodného obohacení užíváním těchto prostor stěžovatelem po skončení nájmu a zaplacení smluvních pokut v souvislosti s jeho prodlením s placením nájemného a s vyklizením nebytových prostor. Stěžovatelem uplatněný vzájemný návrh ve výši 602 099,32 Kč se odvíjel z částky 978 120 Kč nárokované z titulu zhodnocení předmětných nebytových prostor při částečném započtení proti pohledávkám žalobce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné právní posouzení věci, při němž podle jeho názoru obecné soudy upřednostnily formalistický přístup před ochranou jeho základních práv; předně má za to, že obecné soudy vadně aplikovaly ustanovení §667 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), neboť nikterak nezohlednily, že jakožto nájemce tyto nebytové prostory významně zhodnotil, a to na základě mylného úsudku, že předmětem nájmu se staly zhodnocené již předtím. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly řadou relevantních otázek, zejména zda se mohl předem vzdát svých práv, což se má týkat právě tohoto nároku. Nájemní smlouva měla nadto být hodnocena jako tzv. kombinovaný obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 6 obchodního zákoníku, což obecné soudy ignorovaly, a to i přesto, že tím bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce (ve smyslu rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 31 Cdo 660/2010). "Svévolně" pak poukazovaly na promlčení jím uplatněných nároků, přestože žalobce námitku promlčení v řízení nevznesl, a nesprávně rozhodly i o nákladech řízení, což s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu opírá o tvrzení, že žalobce - Hlavní město Praha - neměl důvod být v řízení zastoupen advokátem.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá ústavněprávně relevantní námitky, neboť zpochybňuje toliko věcnou správnost napadených rozhodnutí, pročež Ústavní soud dodává již jen - nad výše vymezený rozhodný rámec ústavněprávního přezkumu - následující.
Předně, že předmětné řízení není dosud skončeno; bylo rozhodnuto pouze o části žalovaného nároku, a to ve výši 51 321 Kč z titulu dlužného nájemného za období od 1. 4. 2007 do 30. 6. 2007, a o stěžovatelově vzájemném návrhu; jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje se vznikem prve uvedeného nároku žalobce, je těžištěm pravomocně skončené části řízení pouze otázka, zda bylo v dané věci namístě aplikovat ustanovení §667 obč. zák., z nějž stěžovatel čerpal oporu pro svůj nárok, tímto vzájemným návrhem uplatněný.
Pakliže v ústavní stížnosti nevznáší žádné relevantní výhrady proti úsudku obecných soudů, že ke zhodnocení předmětných nebytových prostor došlo v souladu s obsahem smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ze dne 21. 4 1999, a jen nekonkrétně namítá, že je nesprávný, není z ústavněprávních pozic prostor pro efektivní oponenturu závěru obecných soudů, že aplikace ustanovení §667 obč. zák. nepřichází v úvahu, jestliže ke zhodnocení předmětných nebytových prostor došlo dříve, než účastníci řízení do vzájemného nájemního vztahu vstoupili. Správnost tohoto skutkového zjištění není ústavněprávně zpochybnitelná, neboť zjevně nepředstavuje exces, a obecné soudy jej na adekvátní poznatkové základně odůvodnily; stěžovatel uzavřel se žalobcem nejprve smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, poté nájemní smlouvu na dobu pěti let a po jejich uplynutí další nájemní smlouvu na dobu neurčitou, přičemž již nájemní smlouva na dobu určitou byla stěžovatelem uzavírána s vědomím vynaložení předchozích investic do stavebních úprav předmětných nebytových prostor. Odtud se také podává neopodstatněnost jeho námitky, že se nemohl platně předem vzdát svých práv, neboť o takové vzdání se práva za daného skutkového stavu jít nemohlo.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy přihlížely k promlčení jím uplatněným nárokům (aniž byla vznesena příslušná námitka), postačí připomenout, že z odůvodnění napadených rozsudků se podává, že uplynutí promlčecích lhůt uvažovaly jen okrajově, aniž by zde spočívaly klíčové rozhodovací důvody.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, že mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce, což spatřuje (patrně) v tom, že právní věc, jež měla dle jeho názoru obchodněprávní konotace, byla posuzována jako spor občanskoprávní. Není totiž zřejmé, proč by daný právní vztah měl být vztahem podnikatelů ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. (užití ustanovení §261 odst. 2 téhož zákona překáží skutečnost, že smyslem uzavřené nájemní smlouvy zjevně nebylo zabezpečování veřejných potřeb), přičemž i kdyby tomu mohlo být jinak, nabízí se výluka z pravomoci krajský soudů ve smyslu §9 odst. 3 písm. r) bod 5. o. s. ř. Ostatně odvolací soud se k této námitce již vyjádřil, a Ústavní soud nevidí důvod jeho názor revidovat. Nepřípadný je pak stěžovatelův odkaz na závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 660/2010, neboť v tam projednávané věci o právní věc dvou podnikatelských subjektů ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. skutečně šlo.
Zcela mimoběžným je i další stěžovatelův judikatorní odkaz, na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2541/09, neboť jeho podstatou je vytýkaný formalismus při identifikaci nájemní smlouvy jako neplatné (nicotné), tedy otázka, jež v projednávané věci - v jejím výsledku - nikterak nerezonuje.
Procesně bezcenná je kritika nákladových výroků napadených rozhodnutí, jestliže byly rozhodnutím odvolacího soudu zrušeny.
Pro úplnost se sluší dodat, že se Ústavní soud nezabýval v ústavní stížnosti vznesenými námitkami proti výše identifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel toto rozhodnutí dovolacího soudu petitem ústavní stížnosti nenapadl (a jeho kopii k ústavní stížnosti ani nepřiložil, pročež si ji Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie opatřil sám).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Shora předznačený závěr, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je tím podložen. Podle téhož ustanovení ji Ústavní soud bez jednání usnesením odmítl; z povahy věci se tento výrok týká i návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu