ECLI:CZ:US:2014:3.US.1958.14.1
sp. zn. III. ÚS 1958/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TOI TOI, sanitární systémy, s. r. o., IČ: 495 51 655, se sídlem Slaný, Pražská 264, zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem, se sídlem Praha 1, Školská 38, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 4. 2014 č. j. 108 EC 28/2012-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků III., IV., VII., VIII., IX. a X. v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 96 Ústavy České republiky a dále čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod; podle stěžovatelky došlo i k porušení zásady vyjádřené v jejím čl. 4 odst. 1.
Stěžovatelka obecnému soudu zejména vytýká, že odmítl provést výslech jí navrženého svědka a spokojil se s provedením důkazu čtením protokolu o jeho výslechu v jiném, byť obdobném řízení, čímž jí odepřel možnost efektivní procesní obrany, a porušil tím i právo na zákonného soudce, neboť dokazování, hodnocení důkazů a odpovídající skutkové závěry učinil jiný soudce než rozhodující v dané věcí, a konečně tak obešel též pravidla o koncentraci řízení, jelikož okamžik koncentrace byl de facto posunut ještě před počátek řízení. Tím, že tento listinný důkaz provedl z vlastní iniciativy, obecný soud nerespektoval ani zásadu rovnosti účastníků řízení, jestliže důkaz provedl z vlastní iniciativy. Také odůvodnění napadeného rozhodnutí pokládá stěžovatelka za vadné, protože "na dvou místech" toliko odkazuje na odůvodnění rozsudku jiného. Zásah do základních práv stěžovatelky má konečně představovat i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, což stěžovatelka zdůvodňuje odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. formulářových žalob.
Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály.
To je v dané věci významné proto, že dne 15. 7. 2014 Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2065/14 (dostupné na http://usoud.nalus.cz) identicky odůvodněnou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, a k jednotlivým námitkám, jež stěžovatelka nyní jen opakuje, se podrobně vyjádřil. Vzhledem k tomu, že šlo o řízení mezi totožnými účastníky, lze na toto usnesení v úplném rozsahu odkázat, neboť je stěžovatelce, Okresnímu soudu v Kladně i Mgr. Anně Větrovské jako vedlejší účastnici známo. Nic z toho, co stěžovatelka tvrdí jako porušení procesního práva jím evidentně není, a do podrobností již zacházet netřeba.
Nad rámec námitek, s nimiž se Ústavní soud již tam vypořádal, vytýká stěžovatelka i nepřípustně formální výkon spravedlnosti spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, jestliže v části pouze odkazuje na jiný rozsudek v právně a skutkově totožné věci (stěžovatelka se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13, kde se mimo jiné uvádí, že "Z odkazu na soudní rozhodnutí, ze kterého navíc nevyplývá, zda a z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, není totiž zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, a z jakých předpokladů vycházel"). K tomu je vhodné poznamenat, že ke kolizi s principy spravedlivého procesu tam nedošlo aktem odkazu na jiné rozhodnutí, ale jeho následkem, jestliže přestalo být patrné, jakými úvahami se soud v tom konkrétním případě řídil a z jakých předpokladů vycházel.
O takovou situaci však v dané věci očividně nejde, a postačí opět než odkázat na výše dovolávané usnesení sp. zn. II. ÚS 2065/14. Nalézací soud použil odkaz na odůvodnění předchozího rozsudku dle stejné logiky, kterou se spravuje Ústavní soud i v nyní posuzované věci; jde o větší počet řízení se shodným právním a skutkovým základem a rozhodné závěry jsou v jednotlivých řízeních totožné. Právo na spravedlivý proces promítnuté do požadavku na srozumitelnost a přezkoumatelnost odůvodnění tedy není dotčeno, jestliže soud v jednotlivých dílčích otázkách odkáže na předchozí rozhodnutí, aniž se uchýlil k doslovné citaci odkazovaného textu.
Shrnutím řečeného dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky aplikace shora ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou dány, a ústavní stížnost proto jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu