ECLI:CZ:US:2014:3.US.2158.13.1
sp. zn. III. ÚS 2158/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 31 T 79/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 8 To 377/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 7 Tdo 301/2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měla být v soudním řízení porušena rovnost účastníků řízení požadovaná článkem 96 Ústavy České republiky.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 odsouzen pro spáchání přečinů ublížení na zdraví a výtržnictví dle §146 odst. 1 a §358 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále obvodní soud rozhodl o náhradě škody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce výrok o trestu rozsudku soudu prvého stupně a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele bylo dle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Stěžovatel podal v dané trestní věci ještě dovolání, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 30. 9. 2011 na parkovišti před stadionem HC Kobra v Praze 4 po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného Martina Stejskala tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej stěžovatel přesně nezjištěným počtem úderů pěstí a kopy mířenými do oblasti obličeje a hrudi opakovaně napadal, čímž mu způsobil zlomeninu sedmého a osmého žebra vpravo, pohmoždění obličeje s tržnou ranou levého obočí a s podkožním výronem kolem levého oka a v levé spánkové krajině, pohmoždění zad a kožní oděrky hrudníku s následnou pracovní neschopností trvající více než měsíc a omezením v obvyklém způsobu života po dobru delší než jeden týden vzhledem k omezenému dýchání a pohybu a dodržování klidového režimu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel obecným soudům především vytýká, že nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy, k důležitým důkazům ve prospěch stěžovatele vůbec nepřihlédly, případně dokazování dalšími důkazy nedoplnily. Dle názoru stěžovatele obecné soudy nepřistupovaly dostatečně kriticky k proměnlivým tvrzením poškozeného Stejskala a nerespektovaly závěry znalců z oboru zdravotnictví, pokud jde o pravděpodobný průběh fyzického střetnutí. Stěžovatel má za to, že znalecké posudky vyloučily kopy do těla poškozeného a za pravděpodobnější mechanismus zranění označily pád na betonovou překážku. Obecné soudy vůbec nehodnotily výpověď nezletilého syna stěžovatele, jehož měl poškozený Stejskal nejprve fyzicky napadnout v hokejové šatně a celý incident tak vyvolat. Stěžovatel má za to, že jednání poškozeného bylo s ohledem na útlý věk údajně napadeného syna stěžovatele (10 let) třeba hodnotit jako zvlášť zavrženíhodné, což by mělo být důvodem pro kvalifikaci trestného činu podle privilegované skutkové podstaty ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a tr. zákoníku.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že v řízení nebyla respektována zásada rovnosti stran tím, že bylo ignorováno jeho vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně proti usnesení o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. řádu, o němž původně rozhodl nalézací soud.
IV.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení. Soud prvého stupně a soud odvolací odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Předseda senátu Nejvyššího soudu stručně shrnul námitky stěžovatele a s odkazem na zjištění obsažená ve skutkové větě výroku o vině označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Dle Nejvyššího soudu provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by nejdříve poškozený Martin Stejskal fyzicky napadl syna stěžovatele a poté i samotného stěžovatele a ten se poté pouze bránil takovému útoku.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků byla stručná a neobsahovala nic nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 79/2012.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávní významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupné v databázi NALUS).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 - všechna dostupná v internetové databázi NALUS). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS/93). Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu.
Nalézací soud v projednávané věci rozhodoval na základě poměrně rozsáhlého dokazování, vzal v úvahu výpovědi několika svědků (včetně nezl. syna stěžovatele), jejichž obsah důsledně hodnotil s přihlédnutím k závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, pokud jde o charakter a pravděpodobný mechanismus vzniku zranění poškozeného. Z protokolu o hlavním líčení ani z odůvodnění soudu prvého stupně neplyne nic, co by nasvědčovalo jednostrannému hodnocení výpovědi poškozeného Stejskala či nekritickému přijetí jeho verze průběhu incidentu. K námitkám stěžovatele ohledně výsledků znaleckého zkoumání lze uvést, že jeden ze znalců skutečně připustil alternativu, že si poškozený některá poranění mohl způsobit pádem na betonovou překážku. Jestliže však nalézací soud takovou alternativu neakceptoval, neznamená to porušení zásady in dubio pro reo resp. in dubio mitius, neboť nalézací soud mohl závěry znalců porovnat s dalšími důkazy, zejména s obsahem výpovědí svědků, včetně poškozeného.
Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné skutečnost, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že trestní soud má povinnost hodnotit i znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz, v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a není v žádném případě zavázán za všech okolností přijmout závěr znalce (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06). V projednávané věci je navíc třeba zdůraznit, že ani eventuální změna popisu skutku v tom smyslu, že k části poranění došlo až pádem poškozeného, by neměla na rozhodnutí o vině stěžovatele trestným činem žádný vliv. Bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel na poškozeného zaútočil se značnou razancí a musel být tudíž minimálně srozuměn s tím, že poškozený upadne či se udeří a vážněji se poraní (k trestní odpovědnosti za trestněprávně relevantní následek tu postačí tzv. nepřímý úmysl).
Obecné soudy dále věnovaly náležitou pozornost i otázce, co stěžovatele k útoku motivovalo. Ústavní soud považuje za rozhodující, že výsledky dokazování prakticky vylučují, že by předchozí banální verbální konflikt či snad strkání Martina Stejskala s nezl. synem stěžovatele v hokejové šatně, kde poškozený pokáral nezletilého za jeho chování ke spoluhráči, činily následný značně surový útok ze strany stěžovatele alespoň vzdáleně omluvitelným, aby bylo možné uvažovat o použití privilegované skutkové podstaty dle §146a tr. zákoníku. Naopak se lze plně ztotožnit s hodnocením odvolacího soudu, že jednání stěžovatele bylo zcela nepřiměřené, impulzivní; bylo aktem agresivní svévole a msty.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Lze naopak zdůraznit, že obecné soudy vykládaly eventuální skutkové pochybnosti důsledně ve prospěch stěžovatele.
Za nedůvodnou považuje Ústavní soud také námitku týkající se údajného "ignorování" vyjádření obžalovaného ke stížnosti státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2012, jímž původně došlo k postoupení věci dle §222 odst. 2 tr. řádu Úřadu městské části Praha 4. Ze spisového materiálu vyplývá, že vyjádření stěžovatele obsahovalo výhradně námitky skutkového rázu, které se míjely s podstatou stížnosti státního zástupce a posléze i s odůvodněním kasačního rozhodnutí soudu druhého stupně (tu se jednalo o právní kvalifikaci skutkových zjištění nalézacího soudu a aplikaci zásady ultima ratio, srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí a trestního řízení jako celku nemá uvedená námitka relevanci již proto, že stěžovatel mohl argumenty obsažené ve stížnosti uplatnit opětovně v řízení před soudem prvého stupně i v řízeních opravných, jak také posléze opětovně učinil.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu